Domů     Muž mě jen ponižuje!
Muž mě jen ponižuje!
4 minuty čtení

Za poslední tři roky jsem přibrala dvacet kilo. Můj partner je mou tloušťkou znechucený, denně od něj slyším posměšky a narážky na mou váhu.

Když nezhubnu, končíme. Buď do půl roku zhubnu aspoň deset kilo, nebo si můžu balit kufry. On prý se mnou už dál nebude. S Jaroslavem jsme spolu necelých deset let. On je rozvedený a má děti.

Bydlení i s jeho rodiči

Já dlouho žila s přítelem, se kterým jsme se chtěli vzít, až otěhotním. To se nepovedlo ani po dvaceti letech, a tak mě opustil. Na vině byly zřejmě mé chronické zdravotní problémy, se kterými od mala bojuji.

Byla jsem šťastná, když jsme se v mých pětačtyřiceti letech s Jardou dali dohromady. Zamilovala jsem si i jeho děti, protože bylo jasné, že vlastní už mít nebudu. Nastěhovala jsem se k němu do domku, kde bydlí s rodiči.

Společné bydlení jsme si vybrali dobrovolně, protože oni už nejsou nejmladší a my bychom se o ně stejně starali. Takhle nemusíme dojíždět a ušetříme za podnájem. A naše vztahy jsou naštěstí výborné a mě těší být součástí velké rodiny.

Sama jsem takové štěstí neměla. Jsem z dětského domova.

Peníze jsem vyměnila za klid

Pracuji jako zástupkyně vedoucího v jedné malé prodejně. Peníze nejsou takové, jak bych si přála, ale zase to vyváží především výborný kolektiv a relativně pohodová práce.

V minulosti jsem pracovala na vyšší pozici za mnohem více peněz, bylo to ale vykoupeno každodenním stresem a buzerací.

Po letech jsem toho měla dost a našla si klidnější práci, i když méně placenou. „Jak myslíš, Zuzko, není trochu brzy chtít žít jako důchodkyně?“ ptal se mě tehdy Jaroslav. On je totiž hyperaktivní člověk, což já opravdu nejsem. Mé zdravotní problémy mi hodně energie seberou.

Pohyb zatím není znát

Bohužel i klidnější práce si vybrala svou daň, za tři roky jsem vlivem každodenního sezení u počítače přibrala asi dvacet kilo. A to je můj velký problém. Jaroslavovi se pochopitelně taková změna mé postavy vůbec nelíbí.

Já jsem v práci od rána do večera a vzhledem k tomu, že bydlíme na vesnici, tak po celodenním sezení u počítače zase sedím v autobuse cestou domů další skoro hodinu! Po práci mi tedy moc síly na nějaké poskakování už nezbývá.

Snažím se být aktivní alespoň o víkendu, ale mám pocit, že moje víkendové sportování žádné pozitivní výsledky nepřináší. A tak jsem přistoupila na Jaroslavův návrh: „Budeme chodit po práci běhat. To rozběháš!“ snažil se mě povzbudit.

Jen mě buzeruje

Zato při běhu mě jen celou dobu pořád sekýroval: „Zuzano, zrychli, dělej, rozhejbej ten zadek, nezastavuj se!“ Jeho přístup mi společné sportování tak znechutil, že jsem se vrátila k původnímu víkendovému pohybu o samotě. A to on těžko snáší a denně mě nutí k aktivitě.

„Zacvičila sis dnes alespoň trochu? Pojď se mnou běhat!“ A pokud náhodou některý víkend sportování vynechám, škodolibě mi to připomíná, chytá mě za břicho a směje se, že mi bude za chvíli zavazovat boty, protože se k nim nedostanu.

Ze začátku mi takové narážky přišly i vtipné a zasmála jsem se jim, ale po nějaké době se toho člověk naposlouchá až dost. Přítel má sice vstřícnější pracovní dobu než já, ale po příchodu z práce si otevře pivo a sedne si k počítačovým hrám. O víkendu zase pomáhá s pracemi okolo domu rodičů.

Zhubni, nebo jdi

Nedávno na mě dokonce uhodil: „Dva roky čekám, až zhubneš a jen vidím, jak se válíš a nic neděláš!“ vyjel na mě. „Už nejsi ta, do které jsem se zamiloval,“ hulákal s tím, že ho nutím žít s někým, kdo se mu nelíbí.

Dal mi ultimátum, že pokud do půl roku nezhubnu alespoň deset kilo, můžu si balit kufry, anebo si najít chlapa, kterému moje postava vadit nebude.

Nemám žádnou naději

Jsem z toho v šoku. Samozřejmě že má přítel navrch, bydlí přece doma, takřka ve svém. Já se ale nemám kam vrátit, a ani finančně na tom nejsem tak, abych to zvládla sama.

Vím, že se už dva roky snažím shodit pár kil, ale pořád se moje snaha s úspěchem míjí a obávám se, že velkou naději na zhubnutí ani nemám.

To mě má ale opravdu tak málo rád, že jen moje postava je pro něj důvodem k soužití, nebo rozchodu?“ Bojím se, že ztrácím vše, a nevím co mám dělat!

Zuzana D. (55), Písek

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může