Domů     Muž mě jen ponižuje!
Muž mě jen ponižuje!
4 minuty čtení

Za poslední tři roky jsem přibrala dvacet kilo. Můj partner je mou tloušťkou znechucený, denně od něj slyším posměšky a narážky na mou váhu.

Když nezhubnu, končíme. Buď do půl roku zhubnu aspoň deset kilo, nebo si můžu balit kufry. On prý se mnou už dál nebude. S Jaroslavem jsme spolu necelých deset let. On je rozvedený a má děti.

Bydlení i s jeho rodiči

Já dlouho žila s přítelem, se kterým jsme se chtěli vzít, až otěhotním. To se nepovedlo ani po dvaceti letech, a tak mě opustil. Na vině byly zřejmě mé chronické zdravotní problémy, se kterými od mala bojuji.

Byla jsem šťastná, když jsme se v mých pětačtyřiceti letech s Jardou dali dohromady. Zamilovala jsem si i jeho děti, protože bylo jasné, že vlastní už mít nebudu. Nastěhovala jsem se k němu do domku, kde bydlí s rodiči.

Společné bydlení jsme si vybrali dobrovolně, protože oni už nejsou nejmladší a my bychom se o ně stejně starali. Takhle nemusíme dojíždět a ušetříme za podnájem. A naše vztahy jsou naštěstí výborné a mě těší být součástí velké rodiny.

Sama jsem takové štěstí neměla. Jsem z dětského domova.

Peníze jsem vyměnila za klid

Pracuji jako zástupkyně vedoucího v jedné malé prodejně. Peníze nejsou takové, jak bych si přála, ale zase to vyváží především výborný kolektiv a relativně pohodová práce.

V minulosti jsem pracovala na vyšší pozici za mnohem více peněz, bylo to ale vykoupeno každodenním stresem a buzerací.

Po letech jsem toho měla dost a našla si klidnější práci, i když méně placenou. „Jak myslíš, Zuzko, není trochu brzy chtít žít jako důchodkyně?“ ptal se mě tehdy Jaroslav. On je totiž hyperaktivní člověk, což já opravdu nejsem. Mé zdravotní problémy mi hodně energie seberou.

Pohyb zatím není znát

Bohužel i klidnější práce si vybrala svou daň, za tři roky jsem vlivem každodenního sezení u počítače přibrala asi dvacet kilo. A to je můj velký problém. Jaroslavovi se pochopitelně taková změna mé postavy vůbec nelíbí.

Já jsem v práci od rána do večera a vzhledem k tomu, že bydlíme na vesnici, tak po celodenním sezení u počítače zase sedím v autobuse cestou domů další skoro hodinu! Po práci mi tedy moc síly na nějaké poskakování už nezbývá.

Snažím se být aktivní alespoň o víkendu, ale mám pocit, že moje víkendové sportování žádné pozitivní výsledky nepřináší. A tak jsem přistoupila na Jaroslavův návrh: „Budeme chodit po práci běhat. To rozběháš!“ snažil se mě povzbudit.

Jen mě buzeruje

Zato při běhu mě jen celou dobu pořád sekýroval: „Zuzano, zrychli, dělej, rozhejbej ten zadek, nezastavuj se!“ Jeho přístup mi společné sportování tak znechutil, že jsem se vrátila k původnímu víkendovému pohybu o samotě. A to on těžko snáší a denně mě nutí k aktivitě.

„Zacvičila sis dnes alespoň trochu? Pojď se mnou běhat!“ A pokud náhodou některý víkend sportování vynechám, škodolibě mi to připomíná, chytá mě za břicho a směje se, že mi bude za chvíli zavazovat boty, protože se k nim nedostanu.

Ze začátku mi takové narážky přišly i vtipné a zasmála jsem se jim, ale po nějaké době se toho člověk naposlouchá až dost. Přítel má sice vstřícnější pracovní dobu než já, ale po příchodu z práce si otevře pivo a sedne si k počítačovým hrám. O víkendu zase pomáhá s pracemi okolo domu rodičů.

Zhubni, nebo jdi

Nedávno na mě dokonce uhodil: „Dva roky čekám, až zhubneš a jen vidím, jak se válíš a nic neděláš!“ vyjel na mě. „Už nejsi ta, do které jsem se zamiloval,“ hulákal s tím, že ho nutím žít s někým, kdo se mu nelíbí.

Dal mi ultimátum, že pokud do půl roku nezhubnu alespoň deset kilo, můžu si balit kufry, anebo si najít chlapa, kterému moje postava vadit nebude.

Nemám žádnou naději

Jsem z toho v šoku. Samozřejmě že má přítel navrch, bydlí přece doma, takřka ve svém. Já se ale nemám kam vrátit, a ani finančně na tom nejsem tak, abych to zvládla sama.

Vím, že se už dva roky snažím shodit pár kil, ale pořád se moje snaha s úspěchem míjí a obávám se, že velkou naději na zhubnutí ani nemám.

To mě má ale opravdu tak málo rád, že jen moje postava je pro něj důvodem k soužití, nebo rozchodu?“ Bojím se, že ztrácím vše, a nevím co mám dělat!

Zuzana D. (55), Písek

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud