Za poslední tři roky jsem přibrala dvacet kilo. Můj partner je mou tloušťkou znechucený, denně od něj slyším posměšky a narážky na mou váhu.
Když nezhubnu, končíme. Buď do půl roku zhubnu aspoň deset kilo, nebo si můžu balit kufry. On prý se mnou už dál nebude. S Jaroslavem jsme spolu necelých deset let. On je rozvedený a má děti.
Bydlení i s jeho rodiči
Já dlouho žila s přítelem, se kterým jsme se chtěli vzít, až otěhotním. To se nepovedlo ani po dvaceti letech, a tak mě opustil. Na vině byly zřejmě mé chronické zdravotní problémy, se kterými od mala bojuji.
Byla jsem šťastná, když jsme se v mých pětačtyřiceti letech s Jardou dali dohromady. Zamilovala jsem si i jeho děti, protože bylo jasné, že vlastní už mít nebudu. Nastěhovala jsem se k němu do domku, kde bydlí s rodiči.
Společné bydlení jsme si vybrali dobrovolně, protože oni už nejsou nejmladší a my bychom se o ně stejně starali. Takhle nemusíme dojíždět a ušetříme za podnájem. A naše vztahy jsou naštěstí výborné a mě těší být součástí velké rodiny.
Sama jsem takové štěstí neměla. Jsem z dětského domova.
Peníze jsem vyměnila za klid
Pracuji jako zástupkyně vedoucího v jedné malé prodejně. Peníze nejsou takové, jak bych si přála, ale zase to vyváží především výborný kolektiv a relativně pohodová práce.
V minulosti jsem pracovala na vyšší pozici za mnohem více peněz, bylo to ale vykoupeno každodenním stresem a buzerací.
Po letech jsem toho měla dost a našla si klidnější práci, i když méně placenou. „Jak myslíš, Zuzko, není trochu brzy chtít žít jako důchodkyně?“ ptal se mě tehdy Jaroslav. On je totiž hyperaktivní člověk, což já opravdu nejsem. Mé zdravotní problémy mi hodně energie seberou.
Pohyb zatím není znát
Bohužel i klidnější práce si vybrala svou daň, za tři roky jsem vlivem každodenního sezení u počítače přibrala asi dvacet kilo. A to je můj velký problém. Jaroslavovi se pochopitelně taková změna mé postavy vůbec nelíbí.
Já jsem v práci od rána do večera a vzhledem k tomu, že bydlíme na vesnici, tak po celodenním sezení u počítače zase sedím v autobuse cestou domů další skoro hodinu! Po práci mi tedy moc síly na nějaké poskakování už nezbývá.
Snažím se být aktivní alespoň o víkendu, ale mám pocit, že moje víkendové sportování žádné pozitivní výsledky nepřináší. A tak jsem přistoupila na Jaroslavův návrh: „Budeme chodit po práci běhat. To rozběháš!“ snažil se mě povzbudit.
Jen mě buzeruje
Zato při běhu mě jen celou dobu pořád sekýroval: „Zuzano, zrychli, dělej, rozhejbej ten zadek, nezastavuj se!“ Jeho přístup mi společné sportování tak znechutil, že jsem se vrátila k původnímu víkendovému pohybu o samotě. A to on těžko snáší a denně mě nutí k aktivitě.
„Zacvičila sis dnes alespoň trochu? Pojď se mnou běhat!“ A pokud náhodou některý víkend sportování vynechám, škodolibě mi to připomíná, chytá mě za břicho a směje se, že mi bude za chvíli zavazovat boty, protože se k nim nedostanu.
Ze začátku mi takové narážky přišly i vtipné a zasmála jsem se jim, ale po nějaké době se toho člověk naposlouchá až dost. Přítel má sice vstřícnější pracovní dobu než já, ale po příchodu z práce si otevře pivo a sedne si k počítačovým hrám. O víkendu zase pomáhá s pracemi okolo domu rodičů.
Zhubni, nebo jdi
Nedávno na mě dokonce uhodil: „Dva roky čekám, až zhubneš a jen vidím, jak se válíš a nic neděláš!“ vyjel na mě. „Už nejsi ta, do které jsem se zamiloval,“ hulákal s tím, že ho nutím žít s někým, kdo se mu nelíbí.
Dal mi ultimátum, že pokud do půl roku nezhubnu alespoň deset kilo, můžu si balit kufry, anebo si najít chlapa, kterému moje postava vadit nebude.
Nemám žádnou naději
Jsem z toho v šoku. Samozřejmě že má přítel navrch, bydlí přece doma, takřka ve svém. Já se ale nemám kam vrátit, a ani finančně na tom nejsem tak, abych to zvládla sama.
Vím, že se už dva roky snažím shodit pár kil, ale pořád se moje snaha s úspěchem míjí a obávám se, že velkou naději na zhubnutí ani nemám.
To mě má ale opravdu tak málo rád, že jen moje postava je pro něj důvodem k soužití, nebo rozchodu?“ Bojím se, že ztrácím vše, a nevím co mám dělat!
Zuzana D. (55), Písek
