Pokud se dva lidé skutečně milují, dokážou spolu zvládnout i nepříznivé okolnosti a navzájem si odpustit.

Svého manžela jsem poznala při studiu vysoké školy v Plzni. Byla to láska na první pohled. Naštěstí oboustranná. Chodili jsme spolu až do promoce a hned po dokončení vysoké školy jsme se vzali.

Milovali jsme se, vzájemně jsme se podporovali a respektovali jeden druhého, zkrátka jsme si spolu báječně rozuměli. Ale pak nás osud postavil před trpkou pravdu.

Diagnóza zněla jasně

Dva roky po svatbě vyšlo najevo, že Aleš nemůže mít děti. Celou tu dobu jsme se usilovně snažili o miminko a pak lékaři po vyšetření vyřkli krutý ortel: můj muž je neplodný. Řekl mi, že pochopí, když se budu chtít rozvést. Ujistila jsem ho, že ať se děje, co se děje, vždy budu s ním.

Pobyt v lázních

Prožili jsme spolu deset krásných let. Pak jsem měla nějaké menší zdravotní problémy a dostala jsem poukaz do lázní. Pobyt jsem si užívala. Chodila jsem na procedury a přitom mi neušlo, jak se po mně dívá jeden mladý sanitář.

Byl nejméně o deset let mladší než já. Začal mi vysloveně nadbíhat, ale dělal to elegantně a slušně. Lichotilo mi to. Kdyby se mě býval snažil tvrdě balit, jasně bych mu dala najevo, že nemá šanci. Ale jeho náklonnost a komplimenty mi dělaly dobře.

Jedno uklouznutí

Okolnosti tomu chtěly, že můj muž za mnou ani jeden ze tří víkendů, které jsem v lázních trávila, nemohl přijet. Asi i proto došlo k tomu, že jsem poslední sobotu udělala něco, co jsem neměla.

Strávila jsem s tím mladým sanitářem večer na tanečním parketu – a pak i noc ve svém pokoji. Samozřejmě že jsem měla něco upito, ale na druhou stranu jsem moc dobře věděla, co dělám. Měla jsem výčitky svědomí, ale už se to nedalo vrátit zpátky.

Přijal to jako opravdový chlap

Měsíc po návratu z lázní jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Na jednu stranu jsem cítila radost z toho, že můžu být matkou, na druhou stranu jsem měla velký strach z toho, co řeknu Alešovi.

Nechtěla jsem to dlouho odkládat, ale ani jsem si nepřála trápit ho podrobnostmi. Oznámila jsem mu prostě jen, že budeme rodiči. Aleš to přijal a nikdy se na nic nevyptával. Tehdy mi jen řekl to, co já předtím jemu: že ať se děje, co se děje, bude vždy se mnou.

Máme velkou rodinu

O necelých osm měsíců později se nám narodil syn Leoš, ze kterého je dnes už také táta, takže máme dvě vnoučata. Vždy, když vidím, jaký k sobě mají syn a můj manžel pěkný vztah, si v duchu říkám, co by za to dala spousta skutečných biologických rodičů. Sice to tenkrát v noci byla chyba, ale jsem za ni neskutečně vděčná.

Romana H. (59), západní Čechy