Jsem pověrčivá, proto jsem odmítla pokoj číslo třináct a chtěla sedmičku. O půlnoci jsem se dala na útěk a vzala zavděk třináctkou.

Ten osudný den jsem jela ze služební cesty. Brzy byla tma a silnice začaly namrzat. Protože domů jsem to měla ještě daleko, rozhodla jsem se, že si raději najdu nocleh. Zabočila jsem z dálnice a projížděla malými městečky a hledala dům s nápisem „Penzion“.

Konečně jsem si všimla svítícího nápisu na jednom starším domě. Brankou jsem vjela na dvůr. Zamířila jsem k recepci, kde seděla starší paní. Zvedla hlavu od rozečtené knížky. Pozdravila jsem ji a požádala o jednolůžkový pokoj na jednu noc.

Sundala z věšáčku klíček s číslem 13, lekla jsem se a řekla, že ten pokoj nechci. Že chci sedmičku. Zatvářila se divně. a pokrčila rameny. „V prvním patře na konci chodby,“ řekla stroze.

Nebyla jsem sama

Jakmile jsem překročila práh pokoje, prostoupil mě divný pocit. Opláchla jsem se a šla si lehnout. Venku se spustil liják a v dáli byly slyšet hromy. Byla jsem ráda, že jsem v bezpečí.

Usnula jsem pár minut poté, co jsem položila hlavu na polštář. Nespala jsem ale ani dvě hodiny, když mě probudily podivné zvuky. Znělo to jako sténání. Posadila jsem se na posteli a upírala oči do tmy.

Blesk mi otevřel oči

Náhle udeřil blesk a pokoj ozářilo světlo. Spatřila jsem dvě postavy. Jedna tu druhou škrtila. Na nic víc jsem nečekala. Chytla jsem kabát a tašku a upalovala z pokoje a po schodech dolů k recepci. Paní zvedla hlavu od rozečtené knihy a povídá:

„Vezmete si tedy raději tu třináctku?“ Padla jsem do křesla, co tam stálo v rohu.

„To chce panáka!“ povídá ta žena klidně, „nejste první, kdo ze sedmičky utekl, Kdysi se v tom pokoji stala vražda. Ve třináctce budete spát spokojeně jako miminko!“ Protože jsem nechtěla v tom dešti za tmy dál jet, nezbylo, než souhlasit. Paní měla pravdu. V pokoji číslo třináct jsem spala v klidu až do rána.

Helena (58), Praha