Zvířata jsou někdy moudřejší než lidé. Často vás nejen rozveselí, ale i vám pomohou, nebo dokonce zachrání život.

Bertík se roztomile rozvaluje ve svém novém pelíšku a spokojeně pochrupuje. Koukám se na to obdivuhodné zvířátko. Je to taková pouliční směska. Vzhledově tedy nic moc, ale charakter a odvaha mu rozhodně nechybí. Jsem šťastná, že ho mám. Už dlouho jsem si ho přála.

Vytvořím mu domov

Po smrti manžela jsem se cítila hrozně sama a opuštěná. Dcera s rodinou žije daleko a jezdí ke mně jen jednou do měsíce. „Mami, tak si pořiď pejska.

Aspoň se budeš mít o koho starat,“ řekla mi dcera, nasadila mi brouka do hlavy a já se té myšlenky už nepustila. Chtěla jsem ale pejska z útulku, abych mu konečně vytvořila domov. A tak se ke mně dostal Bertík.

Našel si kamaráda

Bertík byl vděčný, že jsem si ho odvedla domů. Ale kromě mně byl k ostatním lidem velmi nedůvěřivý. Sousedův vnuk Alešek by si s ním hrozně rád hrál. On na něj ale přes plot neustále štěkal a vrčel. Trvalo dost dlouho, než se ti dva dali dohromady.

Ale pak se z nich stala nesmrtelná dvojka. Na starost jsem náhle měla hned dva – Bertíka a Aleška.

Soused, Alešův dědeček, pomáhal své dceři a zeťovi s vnukem. Byl samozřejmě rád, když jsem ho občas vystřídala já. Měla jsem radost, když ti dva neplechové běhali po zahradě. Někdy jsem si sedla i se sousedem u něj na zahradě. Život byl hned veselejší.

Jednoho podzimní odpoledne ale ke mně přiběhl vyděšený soused. „Je tady Aleš?“ ptal se. Nebyl tu ani Bertík.

Byli pryč

Dneska měl hlídat soused a jeho vnuk s mým Bertíkem byli u něj na zahrádce. Ještě před chvílí jsem je tam slyšela. Soused byl těsně před zhroucením. „Jen na chvíli jsem usnul,“ naříkal a měl v očích slzy.

„Tak na co čekáme? Pojďme je hledat. Nemohou být daleko,“ povzbuzovala jsem ho a sama běžela k brance. Byla jsem také pořádně vyděšená. Malý čtyřletý klouček a dovádivý pes jsou někde sami. Co když šli k silnici, nebo dokonce k řece?

Nikdo nic neviděl

Čas běžel a my je stále nenašli. Už jsme do hledání zapojili i další sousedy a nakonec se přidali i Alešovi rodiče, kteří přijeli z práce domů. Nikde nic. Teplota klesala pomalu k nule a byla už tma.

Zoufalství vzrůstalo. Do hledání se zapojila i policie. Nic neobjevila ani termokamera. Na tu příšernou noc nikdy nezapomenu. Ta beznaděj byla obrovská. Znovu hledat jsme mohli začít až ráno.

Neuvěřitelné štěstí

Když jsme se blížili lesem k potoku, zaslechla jsem zdálky nějaký zvuk. Bylo to psí štěkání. Brzy jsme je oba našli. Aleš ležel na příkrém a kluzkém svahu k potoku. A přidržoval ho tam Bertík, který se nemohl ani pohnout, aby mu Aleš nesjel do vody.

Držel ho a zahříval svým tělem, stačil jeden špatný pohyb a oba by sklouzli do vody. Alešek byl promrzlý a Bertík vyčerpaný. Ale oba žili. Díky Bertíkovi.

Tereza L. (66), Plzeňsko