Na střední škole jsem se nechala kamarádkami přemluvit k vyvolávání duchů. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív.
Nikdy jsem nevěřila tomu, že když se parta lidí rozhodne vyvolávat duchy, tak se to povede. Ze skupiny čtyř holek jsem byla jediná, kdo měl pochyby. Kamarádkám jsem se dokonce vysmívala, jak jsou bláhové.
Vždycky, když pořádaly nějakou seanci, mě na ni zvaly. Přemlouvaly mě, abych to s nimi zkusila, že nebudu litovat. Nakonec jsem souhlasila, že se k jednomu sezení připojím.
Chtěla uzavřít minulost
Markéta navrhla, abychom se sešly v den úplňku u ní doma. Kamarádky ji měly za tu, která tomu rozumí a ví, co má dělat. Chtěla vyvolat ducha svého otce, který jí celý život ubližoval. Hodně ji to poznamenalo a chtěla mu říct, jak moc ho nenávidí. Na to jsem slyšela, protože jsem ho znala. Nebyl to dobrý člověk.
Opakovaly jsme její slova
Kamarádka připravila svíčky a desku k vyvolávání duchů. Než začal samotný obřad, dlouho jsme jen seděly a zhluboka dýchaly. Bylo žádoucí, abychom byly klidné. Proto, že jsem tomu nevěřila, bylo pro mě dost těžké, abych se soustředila. Tajně jsem všechny holky v kruhu pozorovala a v duchu se smála tomu, jak to hltají.
Markéta postupně říkala, co máme dělat. Vzít se vzájemně za ruce a zhluboka dýchat. Poté jsme opakovaly její slova, abychom vyvolaly ducha jejího otce Kamila. Opakovaly jsme to třikrát po sobě. Když jsme to řekly naposledy, otevřela jsem oči.
Pohled do zrcadla
Holky byly soustředěné a čekaly na zázrak v podobě ducha. Já jsem se podívala do zrcadla, které stálo přímo proti mně. Okamžitě jsem začala křičet.
Jako zkamenělá
Viděla jsem tam zohyzděnou postavu neznámého muže. Vypadal jako živá mrtvola. Holky se mě snažily odtrhnout od zrcadla, na které jsem se tak konsternovaně dívala. Nešlo se mnou hnout. Jen jsem strnule zírala. Když mě „probudily“, měla jsem ještě dlouho vykulené oči, zpocené ruce a třes v nohou.
Slyšela jsem pláč
Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Slyšela jsem nějaké nářky. Tlumené, ale zoufalé. „Kdo to tak naříká?“ zeptala jsem se holek. Ty se na sebe vzájemně podívaly. „Nikdo tu nenaříká,“ řekla Markéta. „Jak to, že ne? Slyším to tamhle z rohu,“ řekla jsem a šla se tam podívat.
Během toho se zvuk přemístil na opačnou stranu místnosti. Nakonec jsem se sebrala a šla domů. Ten nářek jsem slyšela ještě několik měsíců poté. Také mě pronásledovaly šílené noční můry a slyšela jsem hlasy.
Noční můry
Začala jsem se bát tmy. Musela jsem spát v osvětlené místnosti. Dlouho jsem to holkám nechtěla přiznat, protože na duchy přece nevěřím, že? Nakonec jsem se svěřila Markétě. Ta si myslela, že jsme vyvolaly nějakého jiného ducha a ten že mě pak pronásledoval. Kdo ví, možná to byl trest za to, že jsem na duchy nevěřila.
Dana B. (51), Zlín
