Brát v životě všechno vážně a doslova je hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Odpustila jsem si a také těm, co mi možná ublížili. Je to úžasně osvobozující!
Moje kamarádka Hanka se tváří zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě svýma velkýma modrýma očima pěkně vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí.
Že už jsem snad nesvéprávná,“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by to nepochopila.
Jsem nad věcí
To, že v cukrárně nejprve vylila kávu na stolek a pak si kus dortu místo do pusy hodila do otevřené kabelky je přece docela komická situace, kterou jen tak nevymyslíš. Jenže, jak pro koho. Hanička to považuje za hrozný trapas.
Tak hrozný, že už ji do té cukrárny nikdy nedostanu. Ale co, také bych to tak ještě donedávna pravděpodobně brala. Naštěstí jsem nad věcí.
Bylo to výchovou
Moji rodiče byli dost akurátní a přísní. Rodinný život se odehrával podle přesně daných pravidel. Všichni jsme je dodržovali, stejně jako zásady slušného chování. Vlastně mi to vyhovovalo.
Jako dítě jsem neznala nic jiného a v přísně ohraničených pravidlech jsem se cítila celkem bezpečně. To mi pomáhalo i v dospělosti.
Velké selhání
Ať jsem se ale snažila, jak jsem chtěla, ani vzorně vedená domácnost a správná výchova dětí nedokázala zachránit moje manželství. Manžel můj dril a věčné omlouvání se za to, že jsem něco neudělala dokonale, neunesl.
Rozvod jsem tehdy brala jako velké osobní selhání a neustále přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Neustále jsem se obviňovala. Byla jsem jako sešněrovaná těmi „správnými“ představami o tom, co se má a nemá, co je vhodné.
Zaskočilo mě to
A najednou ze mě byla postarší, unavená a uštvaná ženská. Tehdy jsem potkala Pavla. Bláznivě jsem se zamilovala. Pavel byl skvělý společník a mé city opětoval. Zdálo se, že se na mě zase usmálo slunce. Přesto jsem se hlídala, abych si „nezadala“.
Ten příval citů mě zaskočil. Přišlo mi totiž nepatřičné, být v mém věku zamilovaná jako puberťačka.
Špatná zpráva
Po necelém roce, co jsme byli spolu, ale Pavel onemocněl. Zcela nečekaně, bez varování. Jeho stav byl víc než vážný a já si uvědomila, že o něj mohu také definitivně přijít. I když bojoval statečně, žila jsem neustále ve strachu. Byl to hrozný šok a také velké poznání.
Otevřelo mi to oči
K čemu mi v té chvíli byly všechny mé zásady! Uvědomila jsem si, co je pro mě vlastně důležité. To, aby Pavel žil. Vše ostatní se najednou zdálo jako naprostá, nepodstatná prkotina. Udělala bych tehdy cokoli, aby se uzdravil. A ono se to podařilo! Konečně se dokážu radovat z každého dne, který přichází.
Nemám ho zatížený od samého rána zbytečnými starostmi a sebekontrolou, abych snad náhodou neudělala něco nepatřičného. Nezpytuji svědomí, že jsem zase něco udělala špatně, neberu se tak vážně.
Ten nadhled nad každodenními starostmi, trapasy a žabomyšími hádkami, je osvobozující.
Kateřina B. (52), Opava