I ten nejsympatičtěji vyhlížející člověk může být ve skutečnosti pěkný darebák. Někteří lidé prostě klamou tělem, tak jako pan Viktor.

Policista chápavě pokyvuje hlavou, ale nemá pro mě moc dobré zprávy. Dokázat, že jsem byla okradená, bude velmi těžké. Jde totiž o pouhé tvrzení proti tvrzení a důkazy žádné neexistují. Ten darebák Viktor dokázal všechny stopy zahladit.

A ještě ze mě udělat hysterku, která ho nemožně uháněla. Hanbou bych se nejraději propadla. Jak to, že jsem dokázala být tak hloupá!

Nový milý nájemník

Když se Viktor nastěhoval před třemi roky do našeho domu, byli jsme my, starousedlíci, na něj samozřejmě dost zvědaví. Byl to šarmantní vdovec a všechny nás okouzlil. Většina obyvatel žije v domě mnoho let a nováček je samozřejmě velice lákal.

A on, jak se zdálo, si té pozornosti velmi užíval. Nejvíc se ale obracel se svými otázkami ohledně chodu našeho domu na mě.

Začalo to přátelstvím

Viktor bydlel na stejném patře jako já. Několikrát u mě zazvonil s prosbou o radu a pak mě pozval na kávu. Jsem také vdova, a tak se naše „kávové schůzky“ postupem času staly pravidelné. Jednou u mě doma, jindy u Viktora. Stali se tak z nás postupně přátelé.

Z běžné společenské konverzace jsme přešli na důvěrnější tón. Bylo mi s Viktorem dobře. Přestala jsem se cítit tak osaměle. Na naše setkání jsem se těšila čím dál tím víc. Někdy jsem pozvala Viktora na večeři nebo něco upekla.

Dcera mě varovala

Když mi dcera Vendulka říkala, ať si na toho souseda dám raději pozor a neženu se po hlavě do vztahu, jen jsem se smála. Copak jde o vztah? Vždyť jsme jen kamarádi. „Ale mami, ty jsi přece do něj zamilovaná!“ řekla dcera.

A měla samozřejmě pravdu, jen jsem si to nechtěla přiznat. Ale brzy se ukázalo, že stejně city ke mně chová i Viktor. Tedy spíš to dokázal dobře zahrát.

Byli jsme spokojený pár

Náš vztah vyplynul tak nějak, jak se mi zdálo, přirozeně a docela samozřejmě. Dnes už ale vím, že to nebyla láska, ale jen touha po někom blízkém, strach ze samoty a prázdna. Tehdy jsem byla ale zamilovaná a ochotna pro svou lásku udělat cokoli.

Pohoda na chalupě

Zdědila jsem po manželovi chalupu. Začali jsme na ni s Viktorem jezdit. Tam jsme se konečně mohli chovat jako pár zcela přirozeně. U nás v domě jsme se přece jen drželi zpátky. Bylo nám tam spolu krásně. Viktor byl zručný kutil, a tak tam na chalupě ledasco opravil a vylepšil.

Dostal se do potíží

Viktor se najednou změnil. Chodil celý podmračený, téměř se přestal usmívat a vyhýbal se mi. Chtěla jsem vědět, co se děje. Bylo jasné, že má problémy. Chvíli dělal drahoty.

Pak se svěřil, že ho dohnal nějaký dluh z dřívější doby, který narostl díky úrokům na neuvěřitelnou částku, a hrozí mu exekuce.

Nezaváhala jsem a půjčila mu prakticky všechny mé životní úspory. Jen tak, bez potvrzení, bez jakéhokoli důkazu. Peníze jsem neměla v bance, ale v trezoru. Takže ani neexistuje důkaz, že jsem vůbec nějaké měla. Nyní bych je sama potřebovala, ale Viktor tvrdí, že si ode mne nic nepůjčil.

Petra R. (68), Kladno