Moc jsem tetu milovala, po její smrti jsem si musela vzít něco na památku. Její zápisky. A pak mi najednou k nim přišel podivný dárek.

Jiřinka byla sestra mojí matky, často jsem k ní jezdila na prázdniny. Věnovala se mi více než moji rodiče. Protože děti neměla, odkázala svůj dům mně. Bylo to ale daleko a my s manželem už chatku měli, tak jsme se nakonec rozhodli, že chalupu po tetě prodáme. Než jsme ji prodali, jsme chalupu vyklidili.

Na půdě jsem objevila krabici se zajímavými věcmi. Mezi nimi bylo několik ručně psaných sešitů, dokonce rozpracovaný román na pokračování. Jak jsem se do sešitů zahloubala, zjišťovala jsem, že teta psát uměla. Při psaní se inspirovala životem, byla tam ale i spousta fantazie.

Víla Julietta

Romantický milostný příběh se odehrával ve vymyšleném městě na břehu moře. Hlavní hrdinka se jmenovala Julietta a byla to napůl dívka a napůl víla. Dávala dohromady lidské vztahy.

Když na sebe byli muž a žena hodní, dostali od ní dárek – kámen, který měnil barvu podle toho, jaká jejich láska byla.

Byl růžový nebo duhově modrý, když byla láska čistá, zelenal, když chladla, červenal, když se probudily emoce, tmavl, když začala láska uhasínat. Sešity s příběhem jsem uložila do skříňky, kde se skrývaly i moje věci z dětství, jako třeba památník.

Zmizel kámen i sešity

Občas jsem si na příběh o víle Juliettě vzpomněla. Pak moje myšlenky pohltily přípravy na blížící se stříbrnou svatbu, kterou jsme s manželem chtěli oslavit. Byli jsme spolu už pětadvacet let. Na oslavu našeho výročí přišlo mnoho našich přátel a známých. A samozřejmě přinesli dárky.

Jeden z nich mě velice zaujal – byla to zdobená krabička ve starobylém obalu, který se od ostatních naprosto lišil. Poté, co jsem odstranila obal a otevřela krabici, jsem zůstala zíral v němém úžasu.

Uvnitř byl bílý perleťový kamínek v průhledném obalu a vedle něho vizitka s nápisem: „Od Julietty“. Tetičky písmo jsem bezpečně poznala.

Málem jsem z toho omdlela, tím spíš, když kámen v obalu přímo přede mnou najednou změnil barvu z bílé na duhově modrou, andělskou.

Záhada

Na okamžik jsem podezírala manžela, že se dostal k tetiným sešitům a všechno narafičil. Pak jsem si ale řekla, že se mi ve věcech nikdy nehrabal.

A jelikož jsem na duchy a tajemné přízraky nikdy moc nevěřila, tak jsem i zavrhovala možnost, že by nám dárek nadělila tetička z onoho světa.

Po pár dnech jsem chtěla ten kámen i tetiny sešity ukázat manželovi a zeptat se ho na rovinu, ale vše záhadně zmizelo. Dodnes proto nemám žádné vysvětlení. Při každém výročí svatby si na to vzpomenu a stále mi to vrtá hlavou.

Libuše (63), Teplice