Psala jsem na počítači povídku a měla jsem dojem, že za mnou někdo stojí! Když jsem se ale ohlédla, nikoho jsem pochopitelně neviděla.
Vrátila jsem se pohledem zpět na monitor počítače a snažila se soustředit na práci. Psala jsem povídku s hororovým nádechem. Prsty se rozeběhly po klávesnici a začala honba za myšlenkami. Občas jsem se zastavila a přelétla předposlední odstavec.
Sáhla jsem poslepu na levou stranu stolu a uchopila do ruky sklenici čaje. Za necelou hodinku bude povídka na světě.
Nejsem sama!
Pokračovala jsem v psaní. Onen úzkostný pocit ve mně ale zůstal. Prsty zkameněly nad klávesnicí. Znovu jsem se ohlédla za sebe. Rychle, jako bych chtěla toho neviditelného, co stojí za mými zády, nachytat.
„Někdo tu je se mnou,“ hrklo ve mně a zaplavil mě strach a úzkost. Nemohla jsem se soustředit. Nakonec jsem to vzdala s tím, že povídku dopíšu následující den. Vstala jsem od počítače a položila brýle na stůl. Mnula jsem si kořen nosu, který mi obroučky otlačily.
Obraz ve sklech brýlí
Stála jsem u stolu a hleděla na svítící obrazovku počítače. V ten samý okamžik můj pohled přeskočil na skla odložených brýlí, která mířila ke mně. Ve sklech brýlí jsem zahlédla oči! Lidský pohled se mihl ve sklech a kratičkou chvíli zůstal civět na mě!
Zdálo se mi, že na stůl padl stín. Znovu jsem se ohlédla za sebe a přiskočila k vypínači. Rozsvítila jsem v pracovně velké světlo a rozhlížela se. Hrdlo mi stáhla úzkost.
Prožívala jsem svůj vymyšlený příběh
Psala jsem o neviditelné bytosti ve své povídce, a jako by hlavní postava z mé práce ožila. Se strachem jsem odkráčela do sousední ložnice. Natáhla jsem se na postel a hleděla do své pracovny, kterou jsem nechala schválně rozsvícenou. Hlavou mi vířily myšlenky, až mi jedna z nich pomohla od nepříjemného pocitu.
Vyskočila jsem a několika ťuknutími do počítače jsem povídku celou smazala! Zítra ji napíšu znovu a jinak! Zhasla jsem v pracovně a o poznání klidnější jsem odešla do ložnice. Snad jsem chvíli i spala, když mě probudil znovu ten pocit, že nejsem v domě sama. Vstala jsem a vešla do pracovny.
Displej počítače byl rozsvícený, i když vím, že jsem ho vypnula. U něho jsem spatřila nejasné kontury lidského těla. Cosi sedělo a psalo na mém počítači. Z celého průhledného těla svítily jen oči! Nyní byly upřeny na mě!
Měl stejný pocit
Pohledem jsem přeskočila na napsané odstavce. Má smazaná povídka zářila znovu na počítači, byla napsána přesně tak, jak jsem ji napsala! Ničemu jsem nerozuměla. Pak se neznámý návštěvník rozplynul. Rozloučil se se mnou krátkým pohledem v mých brýlích.
Povídku jsem si ráno znovu přečetla a poslala do redakce. Otiskli mi ji okamžitě. Editor mi napsal, že je napsaná skvěle! Po celou dobu měl ale prý divný pocit, jako by za ním při čtení někdo neviditelný stál.
Blanka D. (50), Znojmo
