Kdysi jsem udělala hroznou věc. A to, že jsem byla mladá, mě vůbec neomlouvá. Celý život žiju s pocitem viny. Nakonec ke mně byl ale osud velice přívětivý.

Snažím se trochu uklidnit, ale moc mi to nejde. Zítra je Štědrý den a já ještě nemám nic připraveno. Ještě před pár minutami jsem si totiž myslela, že je to úplně jedno, protože Vánoce stejně slavit nebudu. Nemám s kým.

Moji dva synové tráví svátky na horách se svými partnerkami. A to, že jsem doma úplně sama, je jim celkem jedno. Nakonec naše vztahy nejsou příliš vřelé ani během roku. Někdy si říkám, že je to moje chyba.

Asi jsem jim nedokázala dát tu pravou mateřskou lásku, tu opravdovou rodinnou pohodu a zázemí. Mám v sobě nějaký blok a neumím to. Ale teď zavolala Adélka, že zítra přijde. Připadá mi to jako neuvěřitelný sen. Moje vnučka, dcera mé Marušky, kterou prakticky vůbec neznám.

Byla jsem moc mladá

Byla jsem hloupá a dost nezodpovědná puberťačka. Zamilovala jsem se do spolužáka a brzy s ním otěhotněla. Bylo mi pouhých šestnáct let. Chvíli jsem se to snažila před světem tajit, ale těhotenství nešlo skrývat dlouho. A tak vše nakonec prasklo.

Rodiče byli zoufalí, ale na potrat už bylo pozdě. Také nastávající tatínek se zrovna nepochlapil a snažil se s pomocí rodičů ze vší zodpovědnosti vycouvat. Mně tehdy přišlo krásné být v roli nastávající maminky.

Dál jsem si ale už svůj život s dítětem nedokázala představit. Nakonec za mě stejně jednali rodiče.

Nedokázala jsem se vzepřít

Rodiče mě přinutili k tomu, že dítě hned po porodu dám k adopci. Byla jsem strašně zmatená. Doopravdy jsem nevěděla, co vlastně chci. Navíc mi moje máma vůbec nevěřila, že bych se o dítě dokázala postarat.

Prý to není jako hrát si s panenkami. A ona s tátou že se o nechtěné vnouče také starat nebudou moci. Byla jsem bezradná a nakonec s adopcí souhlasila. Už v té chvíli jsem ale někde uvnitř cítila, že dělám neomluvitelnou chybu.

Byla tak sladká

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy Maruška poprvé zaplakala a pak mi ji položili na břicho. Z porodnice jsem však už šla sama s mámou. Jako by se ve mně něco zlomilo. Pořád se mi zdálo o mém dítěti – jak se s ním mazlím, přebaluji ho a krmím.

Všechno jsem si to přece nastudovala během těhotenství v knížkách, abych byla připravená.

A teď mi to bylo k ničemu. Máma mému psychickému stavu nevěnovala zvláštní pozornost. Řekla mi, že mám být ráda, že to takhle dopadlo a raději se mám učit. Jenže já pořád před sebou měla tu malinkatou svraštělou tvářičku mé dcery.

Život šel přece jen dál

Dospěla jsem, začala pracovat a našla si partnera. Ne že bych na Marušku zapomněla, ale bylo to hodně bolavé téma a já se ho snažila co nejvíc vytěsnit. Hrnula jsem na sebe jiné události, jen abych zapomněla.

Vše se mi vrátilo, až když jsem znovu skončila v porodnici a porodila svého prvního syna.

Ze svého potomka jsem měla radost, ale nebylo to asi takové to spontánní štěstí z narození dítěte. Za rok se to samé opakovalo i u mého druhého syna. To byl zřejmě důvod, proč naše vztahy už nikdy nebyly a nejsou tak vřelé, jak by měly být.

Hledala jsem ji všude

Často se mi vracely myšlenky na to, kde a jak asi moje dcera žije. Začala jsem po tom pátrat, ale dlouho to bylo zcela marné. Pak jsem konečně našla její adoptivní rodinu. Dcera u nich však už nebyla.

V sedmnácti utekla z domu, věděla už tehdy, že je adoptovaná. Ta rodina si myslela, že od nich odešla právě kvůli tomu, a dál se tím nezabývala. Nechápala jsem to, vždyť ji měli tolik let jako vlastní dceru!

Bála jsem se ozvat

Po dalším čase se mi podařilo dceru najít. Žila sama s malou dcerou. Já byla babička! Tak moc bych je bývala chtěla obě obejmout, ale strach mi bránil se k nim jen přiblížit. Dlouho mi trvalo, než jsem dostala odvahu oslovit Marii na ulici. Nevím, co jsem od toho čekala, ale bylo to strašné.

Nechtěla nic slyšet

Dcera mi tam, přímo na ulici, řekla, že vůbec nestojí o to poznat svou pravou matku, která ji odložila jako balík a dala do mizerné rodiny. Nechtěla nic bližšího vysvětlovat ani se někdy znovu se mnou v klidu setkat a promluvit si.

Řekla mi, že nemám právo ani na to, poznat blíže svou vnučku Adélku. Té bylo tehdy devět let a celý náš rozhovor pozorovala s vykulenýma očima.

Všechno jsem vzdala

Z toho setkání jsem byla otřesená, ale na dlouhé rozmýšlení jsem neměla mnoho času. Můj manžel prodělal mrtvici, starala jsem se o něj a ještě o svou matku. Oba mě nakonec postupně opustili a já zůstala sama.

Sice ne docela, ale o svých synech už jsem mluvila. Utápěla jsem se ve smutku a sebelítosti, ale bylo mi jasné, že si za většinu toho, co mě potkalo, můžu sama. Za dcerou už jsem znovu jít nenašla odvahu.

Neuvěřitelné překvapení

Když jsem předevčírem zvedla telefon, nevěřila jsem vlastním uším. Volala mi Maruščina dcera Adélka. Ráda by se prý u mě na Štědrý den stavila. Celá jsem se roztřásla. Ona si mě, jak potvrdila, sama našla.

Její máma jí prý kontakt na mě dát nechtěla. A už vůbec ne s ní ke mně jít. Rychle jsem připravila malý stromeček, koupila drobné dárečky a upekla nějaké cukroví a štrúdl. A už jsem se nemohla dočkat.

Dárek nad dárky

A to jsem ještě netušila, jaký dáreček pod stromeček mi donese Adélka. Něco takového jsem nečekala. Byla jsem z toho úplně naměkko. Byl to malý, sotva tříměsíční uzlíček s obrovskýma hnědýma očima. Můj pravnuk Patrik.

On a Adélka jsou nyní můj obrovský životní motor. Jsem neuvěřitelně šťastná. Vnučka mě teď pořád přesvědčuje, že se „dáme dohromady“ s Maruškou. „Chce to jen čas, babi,“ říká s úsměvem. A já jí naprosto věřím. Snad mi jednou dcera odpustí.

Romana K. (62), Praha