Vyrůstala jsem v domě jen s babičkou a matkou, která mě vychovávala sama. S muži to v životě neměla jednoduché, můj otec nás opustil, když mi byly tři roky, vlastně si ho ani nepamatuji.

Dětství jsem trávila v prostředí, kde byli muži považováni za méněcenné, nespolehlivé a v podstatě zbytečné tvory. I babičku totiž kdysi manžel opustil, když byla matka ještě malá, takže se historie pak opakovala.

Máma i babička si ale vždycky dokázaly poradit, dokonce obě zvládaly i práce kolem domu, takže byly téměř soběstačné. Pokud vím, nikdy žádného dalšího muže neměly.

První lásku zničila

Po babiččině smrti vlastníme já i matka polovinu domu. Ona žije v přízemí, já obývám první patro. Mám to tu moc ráda, i když možná to, že jsem v domě zůstala, nasměrovalo můj život nesprávným směrem. Zpočátku mě ale nic nevarovalo. Moje první velká láska, Jindra, byl inteligentní a hodný kluk.

Když se ke mně nastěhoval, po měsíci se se mnou rozešel. Bydlet prý se mnou nemůže, protože ho moje matka ničí. Nic podle ní neumí, je nešikovný, k ničemu. Chtěl, abychom se spolu odstěhovali, ale já to odmítla.

A jeho slova se mě dotkla, zdálo se mi, že to jsou jen výmluvy. Nedošlo mi, že skutečnost je jiná. A tak jsme se rozešli.

Manželství ztroskotalo

Asi po třech letech jsem poznala Tondu. Byl vyučený topenář, ale to mi nevadilo, naopak se to v domě hodilo. Tonda se k nám nastěhoval, tentokrát se zdálo, že je vše v pořádku, brzy jsme se vzali a já krátce po svatbě otěhotněla.

Tonda mezitím dával dohromady v našem domě topení, pořídili jsme nový kotel a matka zatím nic nepodnikala.

Myslela jsme si, že už takhle budeme žít napořád. Jenže pak to zase nenápadně začalo. Matka stranou občas poznamenala něco v tom smyslu, že Tonda je sice šikovný, ale moc inteligence nepobral, a že mám rozhodně na víc.

Když jsem čekala dítě, často opakovala, že doufá, že to bude holčička a že bude chytrá a hezká po mně.

Jenže já to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Netušila jsem, že podobné, i horší, poznámky moje matka trousí i před Tondou. Když se narodila Verunka, byla jsem na vrcholu štěstí.

Bohužel matka byla velmi vytrvalá a systematicky kopala příkop mezi mnou a Tondou tak dlouho, až mi jednoho dne manžel dal nůž na krk: Buď se spolu odstěhujeme, nebo odejde on sám.

Matčiny neustálé rýpavé poznámky už dál snášet nehodlal. Já se ale stěhovat nechtěla, náš dům jsem milovala, a tak se jednoho dne Tonda opravdu odstěhoval. Dcerku si bral k sobě na víkendy, měl ji moc rád, a určitě to pro něj nebylo lehké. Pořád ale doufal, že si stěhování rozmyslím.

A já se opravdu rozmýšlela, ale tím jeho ultimátem jsem byla i trochu dotčená. Než jsem se k něčemu rozhoupala, Tonda si našel jinou. Rozvedli nás, když Verunce byly tři roky. Matka mi nezapomněla mnohokrát zopakovat, jak jsem byla naivní. Byla jsem z rozvodu nešťastná, a tak jsem jí dávala za pravdu.

Stejná písnička

Když o tom teď přemýšlím, mám pocit, že i ode mě se tak nějak očekávalo, že budu žít tak jako babička i matka, tedy bez muže, protože to oni jsou ti špatní a zlí. Než mi to došlo, myslela jsem si, že ta chyba je opravdu v nich.

Přesto jsem zkusila ještě jeden vztah. Marek byl starší, rozvedený a měl dospělého syna.

Vše se zdálo ideální, chodili jsme spolu rok, jen jsem se bála, co se stane, když se ke mně nastěhuje. Marek měl svůj byt, který chtěl přenechat synovi, a tak jsem mu nakonec nabídla, aby šel bydlet ke mně. Zase jsem zopakovala tu osudovou chybu.

Zpočátku se zdálo, že Marek mé matce konečně padl do oka. Jenže zatím opět začala pilně pracovat na tom, abych zůstala sama. Nejdřív zpracovávala jeho a pak začala hučet zase do mě. Najednou se jí zdál Marek pro mě moc starý, upjatý a nemoderní.

Pak před ním najednou začala vychvalovat mé bývalé. Nechápala jsem to, ale nevěděla jsem, co s tím udělat. Netrvalo dlouho a Marek se vrátil do svého bytu.

Jen mi řekl, že takové věci nemá už ve svém věku zapotřebí, a nabídl mi, že se mohu odstěhovat s ním, anebo zůstat.

Odpustila jsem jí, co nadělám

A já zase zůstala. Od té doby už jsem nikoho ani nehledala. Sice mě takový život netěšil, ale měla jsem aspoň Verunku. Ta už je dnes dospělá, vdala se a na rozdíl ode mě se dokázala od našeho domu odpoutat a odstěhovat. Pak moje matka vážně onemocněla a já se o ni starala až do její smrti.

Měla jsem ji ráda, i když mě nepřestává pronásledovat pocit, že mi z nějakého důvodu nepřála hezký život a lásku muže jen proto, že ji i babičku muži zklamali.

Možná se tak snažila sama sobě dokázat, že za odchod mého otce nemohla ona, ale jednoduše „ten zlý chlap“.

A každý muž, který ode mě pak odešel, jí to pak vlastně potvrzoval, i když se o to přičinila lvím podílem. Už jsem jí to ale odpustila, protože to byla i moje chyba, měla jsem být cílevědomější a jít si za svým. Už je ale pozdě.

Mirka (53), severní Morava