Ten si tě nevezme, říkaly holky a výsměšně se usmívaly. V duchu jsem s nimi souhlasila. I já jsem si myslela, že jsem pro Adama jen pouhá epizoda.
Seznámili jsme se v průvodu na Prvního máje. Bylo mi šestnáct let. S kamarádkami jsme pokřikovaly různé hlášky, připadaly jsme si vtipné, a ten dlouhán, co kráčel asi o tři řady před námi, se v jednom kuse ohlížel.
Nejspíš si říkal, co jsme to za husy a že s námi ta puberta mydlí víc, než bývá obvyklé.
Když se průvod poté pomalu rozcházel, zjevil se u mě a pozval mě na zmrzlinu. Na svého společníka jsem koukala jako na svatý obrázek. Byl starší, chodil už na vysokou. K mému úžasu mě pozval na rande.
Chtěla jsem se vdávat
Už na naší první schůzce jsem se modlila, aby mě požádal o ruku. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že k žádosti dojde, až bude chodit do posledního ročníku, a že se vezmeme po promoci, ale k ničemu se neměl.
Zato lézt za mnou do dětského pokoje do prvního patra oknem, když naši usnuli, to mu problém nedělalo.
Vymyslely jsme plán
Chodili jsme spolu dva roky. Po poradě s nejlepší kamarádkou Alenou jsme ukuly ďábelský plán. Bylo krásné jaro, rozkvétaly šeříky, maturita ťukala na dveře.
Vytáčela jsem v telefonní budce známé číslo a ruce se mi třásly tak, že jsem asi dvakrát omylem vytočila jiné a rychle třískla sluchátkem zpátky do vidlice.
Dostala jsem ho do úzkých
Když jsem se konečně trefila, přeskakujícím hláskem jsem zapípala: „Adame, musím s tebou okamžitě mluvit.“ Koukal jako vrána. Když to konečně rozdýchal a podařilo se mu promluvit, rezignovaně zasípal:
„No tak se vezmeme.“ Byla to trochu jiná žádost o ruku, než jakou jsem si vysnila, ale bylo to koneckonců vítězství. Budu mít svatbu!
Adam však nadšeně nevypadal: „Naši budou koukat.“ „Přece mě znají a mají mě docela rádi, ne?“ podotkla jsem. „Jsi ještě dítě,“ ubezpečil mě, a to mi vyrazilo dech. „Jako že na svatbu ještě nejsem zralá?“ vyrazila jsem ze sebe.
„To, myslím, není ani jeden z nás,“ odpověděl k mé hrůze. „Ale nedá se nic dělat.“
Přípravy na svatbu
Probrečela jsem noc. Takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Ale za pár dní, když mi brala švadlena míru na svatební šaty, jsem se už zase cítila jako královna, která ještě ke všemu úspěšně odmaturovala. Máma i babička byly nadšené.
Obě se nemohly dočkat jak veselky, tak narození miminka. Vymyšleného miminka. Nebyla jsem těhotná. Byla to obrovská lež.
Šla jsem s pravdou ven
Problém byl, že jsem neuměla lhát, nebo aspoň ne tak moc. Dělalo se mi ze sebe zle. Místo těšení se na svatbu jsem zakoušela pekelná muka. Ani jsem nemusela předstírat těhotenské nevolnosti, bylo mi opravdu špatně.
Dvacet čtyři hodin před svatbou, kdy bylo všechno vzorně zařízené, jsem Adamovi všechno přiznala. Nezapomenu na jeho pohled. Tak prázdné oči nikdy neměl. Nechala jsem ho stát venku na ulici a s brekem utekla domů. Tam nikdo nic netušil. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo.
Skoro jako cesta na popravu
Brzy ráno mě vzbudili a česali. Přicházeli první hosté, pak nastal čas odebrat se na radnici. Vyšla jsem z baráku ve svatebních šatech, hosté tleskali a někdo šeptal: „Proč je tak smutná?“ Byla jsem tak smutná, protože jsem kráčela na vlastní pohřeb.
Tekly mi slzy, třásla jsem se jako v záchvatu smrtelné zimnice. „Neplač tolik, jsi celá rozmazaná,“ naříkala máma, utírala mi obličej kapesníkem a opravovala líčení.
Nekonečné čekání
Seděli jsme či postávali v předsálí a čekali na ženicha. Hodiny ukazovaly za pět minut jedenáct a hosté si šeptali. „Tak už jsme všichni?“ zajímala se jedna paní. Máma k ní přistoupila a polohlasem sdělila:
„Ještě ne, čeká se na ženicha.“ Paní podobně tiše odvětila: „Měl by si pospíšit, za chvíli tu bude další svatba.“
A pak decentně odkráčela. Šepot hostů sílil. Vysílali ke mně povzbudivé pohledy, což bylo snad úplně nejhorší. Babička byla úplně zelená, táta vyndal z náprsní kapsy placatici a lokl si.
Pak se podíval na veliké nástěnné hodiny, poznamenal, že ukazují jedenáct hodin a dvě minuty, a lokl si ještě jednou.
Pozdě, ale přece
Když bylo jedenáct hodin a deset minut, vstala jsem a zasípala: „Chtěla bych vám něco říct.“ Hosté překvapeně zmlkli. Nadechla jsem se a zachrčela: „Ženich nepřijde. Je mi to líto.
Moc se všem omlouvám.“ Babička omdlela, máma s tátou ji v posledním okamžiku zachytili.
Vzápětí vešel ženich, za ním skoro utíkali jeho rodiče a volali: „Omlouváme se za zdržení, vraceli jsme se pro prstýnky!“ Pak už jsme se k mému úžasu řadili, a tak jsem se k Adamovi nedostala a nemohla s ním mluvit.
Ani později to nešlo, hovořil předseda národního výboru, hrála hudba, oba jsme řekli ano, políbili se a podepsali nějaké papíry.
Nakonec máme spokojený život
„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala jsem se užasle, až když jsme seděli v nazdobeném autě, které s námi uhánělo k hotelu. „Jsi ještě dítě,“ odpověděl, jako by mě to omlouvalo. Záhy se ukázalo, že jsem vlastně nelhala, když jsem mu říkala, že jsem těhotná.
V té chvíli to byla pravda, jen jsem to ještě nevěděla. Podruhé už ani nebyl zdrcený. A od té doby se nám spolu žije stále hezky.
Šárka M. (57), Litoměřice
