Ne že bych byla bez názoru, ale vždycky si nechám poradit. Mám totiž kamarádku Marcelu, která jakoby žila můj život. Vždycky uhádne, co potřebuji.
Už ve škole, když jsme si poprvé sedly do lavice, jsme hned věděly, že k sobě patříme. Já byla lepší v matematice, Marcelce šel zase bravurně sloh a vyprávění. Docela nám to klapalo, byly jsme sehraný tým. Ale rozuměly jsme si i po škole. Jako dvojčata.
Marcela by stihla životy nás obou. Nic mi nevnucuje, jen mi napovídá, skoro jako ve škole. Můžu se na ni ve všem spolehnout.
Zachránila mi život
Když jsme se v osmnácti byly koupat, viděla ze břehu, jak do mě narazila loďka. Měla jsem tehdy namále, ale Marcelka všechny zburcovala. Sehnala pomoc. Vytáhli mě na poslední chvíli.
Od té doby jsem už věděla naprosto jasně, že Marcela mi vždycky bude tou nejlepší kamarádkou.
Prostě to nejlepší
Vždycky chtěla pro mě to nejlepší. Probíraly jsme spolu kluky a ona hned věděla, který není ten pravý ani pro jednu z nás a který jen pro mě. Omrkla je, ani se s nimi nemusela znát. „Stačí mi jen pár informací,“ řekla, a když je dostala, udělala analýzu.
„Pro nás musí být jen to nejlepší,“ končila výběr kluků s tím, že zatím žádný pořádný chlap na obzoru. S Radkem jenom prohodila pár slov a už mi špitala, že to je ten můj pravý. „Jenom má nějaké sklony k žárlení.
Znáš kluky, jsou to někdy fanfaroni a někdy malé děti. Ale on se z toho dostane.“
Urovnala mi manželství
I po mé svatbě jsme se pořád stýkaly. Manželovi to bylo až moc podezřelé, začal žárlit. Že prý se na Marcelu jenom vymlouvám a přitom někde randím se zajíčkem. Hlavně mu bylo podezřelé, že se vždycky vracím dobře naladěná, někdy až rozesmátá. Pak si začal sám s jinou.
Možná jen takový flirt z trucu. Aby mě potrestal. Jenže Marcela ho jednou načapala v jedné kavárně. Ztropila mu scénu jako jeho pravá, žárlivá manželka. Radek se tehdy vůbec nezmohl ani na slovo a jeho slečna z kavárny raději utekla.
Omluvil se
Radka ta žárlivá scéna probudila. Připadal si provinile. Jednak že mi nevěřil, jednak že si ten trucovitý románek vůbec začal. Přišel s velkou kyticí a omlouval se. „Teď už vím, že se s Marcelou cítíš bezpečně. Byl bych rád, abys to samé cítila se mnou.“
Od té chvíle ho nějaké žárlení přešlo. Marcelce tu přepadovku odpustil a začali být kamarádi. Ona se už o tom také nikdy nezmínila, dělala, že na to zapomněla. Ale já vím, že ne, jen Radka nechtěla trápit nějakými výčitkami.
Jsme parta
Marcela se také stihla vdát, ale síly a energie měla pořád na rozdávání. Naši chlapi, Radek a Mirek, se nějak smířili s tím, že Marcela je šéfem naší skupiny. Byla prostě přirozeným vůdcem. Zvládala svoji roli bravurně, nešlo ani odporovat.
Vždycky s něčím přišla a začala svým obvyklým: „Lidičky, co kdyby…“ A sypala jeden nápad za druhým.
A tak jsme spolu začali všichni jezdit v zimě na hory a v létě na dovolenou. Vyzkoušeli jsme klasické Chorvatsko, pak Itálii a nakonec jsme několikrát spolu jeli na Krétu. Jsme taková dobrá parta, kam zapadly i naše děti. Marcelčina Johanka i můj Jan.
Prostě nádhera. Komu se něco takového poštěstí?
Pohodový život
Jsem za moji kamarádku Marcelku vděčná, bez ní bych si se spoustou věcí vůbec neuměla poradit. Ona má vždycky po ruce nějaký recept, jak se dostat z nesnází. Pořád srší vtipem a kdykoli se objeví, hned se den tak nějak rozzáří. Je to kamarádka do deště.
Díky ní mám pohodový život. Je to báječné, mít takovou jistotu, že se na ni mohu kdykoliv naprosto spolehnout.
Kristýna T. (68), Hodonín
