Když jsme se s Jindrou brali, měli jsme dokonce dvě možnosti, kde bydlet. Nakonec zvítězila varianta v domku u mých rodičů.

Po svatbě jsme mohli zůstat s mými rodiči v rodinném domku s velkou zahradou, na venkově, blízko lesa, nebo si vzít hypotéku a koupit městský byt. Nebudu lhát, že pro nás byla příjemnější ta první varianta.

Nulová hypotéka, krásné zázemí pro děti a vzájemná pomoc s rodiči. Společně jsme pěstovali vlastní zeleninu, dělili se o náklady na údržbu a provoz domu, pomáhali jsme si dle potřeby. A tak to bylo skoro ideální soužití.

„Já vám závidím, jak hezky spolu všichni vycházíte,“ slýchali jsme celkem často od přátel. S rodiči jsme si vždy rozuměli a neměli jsme téměř žádné rozepře.

Častokrát jsme si dávali společně na zahradě odpolední kávu, grilovali jsme a plánovali jsme společné změny na zahradě i domku.

Její odchod vše změnil

Maminka byla vždy hodně aktivní. Když si ale na zahradě zlomila nohu a strávila měsíc v nemocnici a další dva se sádrou doma na lůžku, ztratila svoji jiskru. Přestala pořádně chodit a do ničeho neměla chuť. V zimě pak dostala těžký zápal plic, kterému podlehla.

Táta zůstal sám, já jsem přišla o maminku a naše děti o babičku. Najednou bylo bez mámy všude tak prázdno. Všem nám začal chybět ten její smysl pro pořádek, organizování každé činnosti na domku i zahradě a její nevyžádané rady. To, co nás tenkrát trošku štvalo, nám najednou chybělo.

Postará se sám o sebe

Taťka byl a je chlap do nepohody. Jakmile překonal prvotní šok z odchodu maminky, začal naprosto samostatně fungovat. Hrdinně odmítl moji pomoc a sám si vaří, uklízí a chodí na nákupy.

„Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevy…!“ říkává rád před kamarády, ale všichni víme, že je na svoji samostatnost a nezávislost pyšný.

Také přiznává, že se chce o sebe postarat sám, jinak se z toho zblázní. Společně děláme jen velký úklid a já mu peru a žehlím prádlo. I když je ale táta tak samostatný, potřebuje naši každodenní péči.

Je to ten typ člověka, který má rád lidi, kontakt s nimi a neumí trávit chvíle sám se sebou.

Těší se na nás

Vždy, když přijdeme z práce, hned za námi běží a vítá nás. „Tak kdopak si se mnou dá kafíčko?“ ptá se, i když my se ještě nestihli ani zout. Už se těší, až si spolu sedneme a popovídáme si. Ještě ani nemám vybalený nákup a už vaří kávu.

Sedí u nás v patře celé odpoledne a žádá si naši pozornost. Pokud přijdeme z práce později, vidím, jak je celý nesvůj. „Kdepak jste tak dlouho? Už jsem se bál, že se vám něco stalo!“ hořekoval nedávno.

Nemáme klid ani v ložnici

O víkendech je u nás také celkem často. Jakmile ho něco napadne, hned za námi utíká a jde nám to říct. Může to být klidně desetkrát za den. Někdy i víckrát. Je mi to vůči němu líto, ale mám pocit, že nemáme žádné soukromí.

Pořád čekám, kdy se otevřou dveře a objeví se v nich táta s nějakou důležitou informací.

„Tak si někdy říkám, Jiřinko, že když si konečně ušetříme čas jen pro sebe, tak vždy čekám, kdy se rozrazí dveře a v nich nás přistihne tvůj taťka in flagranti,“ podotkl nedávno můj muž.

Sice to vypadalo jako legrace, ale já moc dobře vím, že nám táta prostě začíná zasahovat do života čím dál víc.

Nechce být sám

Chápu, že táta potřebuje kontakt, ale já nemám tolik času, abych s ním každý den seděla u kávy a dělala mu společnost. Chci se věnovat své rodině. Častokrát musím doma dodělávat resty z práce. Kvůli odpolední siestě s tátou je ale dělám dlouho do noci. Už mi dochází trpělivost a pochopení.

A hlavně asi energie. Mám výčitky z toho, že mi začíná být tak intenzivní kontakt s tátou na obtíž. Když mám jet někam na služební cestu nebo jedeme na dovolenou, není mi dobře z toho, že nechávám tátu samotného. Vím, že se o sebe umí postarat. Ale přece jen…

Sousedka čeká na svoji šanci

Na druhou stranu se ale vždy těším, že si od něj odpočinu. Jen mám výčitky a připadám si strašně sobecká. „Jen si klidně vyrazte, Jiřinko, my vám tu na tatínka dohlídneme,“ uklidňuje nás vždy sousedka.

Ale já vím, že táta má pocit, že má na něj sousedka políčeno, a tak se před ní raději schovává. Připadám si jako špatná dcera, ale nevím, jak dál.

Jiřina P. (50), Slaný