Ten penzion byl vybudovaný ze starého domu, a dokonce i zařízení bylo z doby mých prarodičů. Noc, kterou jsem tam přečkala, byla nezapomenutelná.

Z matčiny strany jsem měla příbuzné na severu Moravy. Navštěvovali jsme se málo, jednoho dne mi ale zavolali, že zemřela moje vzdálená teta Josefka, kterou jsem měla ráda, a přáli si, abych přijela na pohřeb.

Jela jsem autem tam i zpátky, abych jí splnila poslední přání. Cesta to byla daleká, pohřeb náročná záležitost, a na zpáteční cestě jsem si musela udělat přestávku. Našla jsem si malý penzion, bylo to takové staré stavení.

Patřila k němu i malá útulná hospůdka, kde jsem se s chutí najedla. Pokoj byl zařízený starým nábytkem. Dýchala z něho na mě vzpomínka na babičku a dědečka, když jsem za nimi jezdila do jižních Čech.

Blesky lítaly

Byla jsem z dlouhé cesty i ze setkání s příbuznými unavená, a tak jsem v penzionu navíc po večeři rychle usnula. Uprostřed noci jsem se ale probudila s divným pocitem. Bylo to takové zvláštní sevření žaludku, nevěděla jsem proč, ale cítila jsem strach.

Venku řádila bouřka, běžně se jí nebojím, ale mezi deštěm, co dopadal na sklo, se ozývalo naprosto jasné klepání na okno. Jak jsem byla rozespalá, nebála jsem se a reagovala automaticky − šla jsem se podívat, kdo se to do mého pokoje dobývá.

Taková síla!

Zděšením jsem vykřikla, když jsem za oknem spatřila bledý obličej. Patřil nějaké dívce. Pomyslela jsem si, že jí musím pomoct, přece nemůže zůstat v tom lijáku venku? Rychle jsem otevřela okno, za ním ale nikdo nebyl – jen hromy, blesky a déšť.

Řekla jsem si, že se mi to asi jen zdálo a znovu jsem se uložila ke spánku. Asi za hodinu jsem se probudila znovu. Pokoj zalévalo mdlé světlo a dívka, kterou jsem předtím viděla za oknem, stála před mou postelí. Cítila jsem, jak ze mě stahuje peřinu!

Dívala se na mě upřeně velkýma očima a něco tiše povídala. Vypadalo to spíše, jako by syčela. V jednu chvíli jsem zaslechla naprosto zřetelně, jak říká, že je ta postel její a ať z ní hned vylezu. Byla jsem polomrtvá hrůzou.

Dívka měla neuvěřitelnou sílu a měla jsem pocit, že jí svítí oči jako divoké šelmě.

Lesky se jí jako nějaké divoké šelmě. Konečně jsem se přiměla k akci, dosáhla jsem na lampičku a rychle ji rozsvítila. V tu chvíli přízrak zmizel. To už mi bylo jasné, že se jedná o ducha, nejspíš spojeného s tímto penzionem.

Už vím proč

Byly dvě hodiny v noci a na recepci nikdo nebyl. Vrátila jsem se tedy do pokoje. Únava mě přece jen přinutila po nějaké době usnout. Ráno už mi bylo hloupé o tom zážitku vyprávět.

Od vedlejšího stolu jsem ale zaslechla rozhovor. V době, kdy byl penzion ještě normálním rodinným domem, zemřela tu malá holčička. Zabil ji blesk. Za bouřek se prý občas zjevuje její duch.

Anna (54), Ústí nad Orlicí