Když je člověk mladý, je zaslepený láskou. Bývala bych dala svému příteli své těžce naspořené peníze, kdyby nezasáhla moje mrtvá matka.

Vyučila jsem se cukrářkou a začala pracovat v našem městečku. Strašně moc jsem si přála se osamostatnit, protože jsem bydlela s tátou a macechou. Maminka zemřela, když mi bylo jedenáct let.

Dneska je samozřejmostí odejít z domova a najít si podnájem, ale tehdy bylo všechno jinak. Bytů bylo málo, a tak dost často spolu v jednom bytě žily i tři generace.

Přála jsem si vlastní bydlení

Hledala jsem příležitost, jak se dostat z domova pryč. Řidič, který časně ráno rozvážel z naší cukrárny dorty po okolí, mě pořád někam zval. Trávili jsme spolu veškerý volný čas. I když každý týden jezdil na Vysočinu za babičkou.

„Vychovala mě, máma umřela dávno, tátu jsem nepoznal,“ říkal vždycky dojemně. „Můžu jet za babičkou s tebou,“ navrhla jsem mu jednou. „Raději ne, ona je moc nemocná. Občas nepozná ani mě,“ odpověděl.

Svatbu mi rozmlouvali

Chodili jsme spolu krátce, když mě požádal o ruku. Vznášela jsem se na obláčku. Táta mou radost nesdílel. „Ještě bys měla počkat, Jano, jsi tak mladá!“ A macecha mi na rovinu řekla. „Ani tátovi, ani mně se ten člověk nelíbí.

Co o něm víš?“ „Nikdy jsi mě neměla ráda a nic dobrého mi nepřeješ!“ urazila jsem se.

Zbývalo pár týdnů do svatby. Táta pookřál a macecha už to nekomentovala. „Kde budete bydlet?“ zeptal se táta, když pozvali budoucího zetě na nedělní oběd. „Pokud vím, bydlíte na ubytovně.“ „Mám vyhlídnutou garsonku,“ odpověděl můj budoucí muž.

„Po svatbě budeme bydlet ve svém.“ Bylo dva týdny do svatby, když se Ludvík najednou objevil před mou prací a povídá, že se musíme rychle rozhodnout s tou koupí, nebo nám garsonku vyfoukne někdo jiný. Musíme složit zálohu. Stačí sto tisíc, co mám na knížce. Kývla jsem a řekla, že knížku druhý den přinesu.

Zjevila se mi maminka

Ta noc byla divná. Dlouho jsem nemohla usnout, převalovala jsem se v posteli. Zabrala jsem až po půlnoci. Najednou se přede mnou zjevila postava, blížila se ke mně a já jsem v ní poznala moji maminku. Vypadala úplně tak, než jak jsem si ji pamatovala.

„Janičko, neudělej žádnou hloupost! Důvěřuj, ale prověřuj!“ slyšela jsem její hlas.

Byl to podvodník!

Ten sen byl tak živý, že jsem o něm druhý den pořád přemýšlela. A tak jsem si vzala volno, sedla do autobusu a vypravila se za babičkou svého nastávajícího do domova důchodců na Vysočinu, kde údajně byla.

Nemocná babička neexistovala, a jak se později ukázalo, můj nastávající byl pěkný podvodník v podmínce. Za neplacení alimentů a různé podvody. Ještě že mě maminka přišla varovat…

Jana L. (57), Liberec