Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když mi dcera volala, co se stalo. Dodnes mám z toho děsivé sny. A dcera, ta už se z toho nikdy nevzpamatovala.

Dnes by byl z Jindry dospělý chlap. Oslavu jeho plnoletosti jsem si dokázala představit do nejmenších detailů. Celá naše rodina u jednoho velkého stolu.

Můj manžel, já, dcera se svým mužem, vnučka, možná už s partnerem a nějakým mým pravnoučetem, a samozřejmě hlavní hrdina dne. Vnuk Jindra.

Byly by to určitě jeho hodně veselé osmnáctiny, plné pohody a smíchu. Uměl se krásně smát, tak opravdově, od srdce. Místo toho jsem ale zapálila jen svíčku u jeho fotografie a chystám se na návštěvu dcery.

Snad bude schopna mě dnes přijmout a aspoňtrochu vnímat. Cítím se strašně osaměle a zoufale. Potřebuji s někým mluvit, sdílet s ním své myšlenky. Můj pěkný a klidný život se před lety změnil na peklo a pouhé přežívání. Už opravdu nevím, jak dál. A kdyby tu nebyla moje ubohá dcera…

Žili jsme si moc hezky

Jindřichovy první narozeniny jsme slavili na naší chalupě v jižních Čechách. Manžel byl tehdy ještě jura. Vnukovi udělal na zahradě krásné pískoviště a těšil se, jak spolu už brzy budou stavět pískové hrady. Moje dcera tehdy byla veselá a usměvavá, šťastná a pyšná maminka.

Narození syna dokázalo opět spojit rodinu, která byla tehdy v těžké krizi a schylovalo se k rozvodu. Když moje dcera Monika otěhotněla, chtěl její muž odejít ke své milence. Když se mu ale narodil kluk, zůstal a Monika mu dala druhou šanci. On se pak vážně snažil.

Vytoužený bratříček

Prvorozené Pavlínce bylo tehdy už jedenáct a z bratříčka měla velkou radost. Vždy si přála sourozence, ale rodiče už tehdy druhé dítě nechtěli. Jindřich je však brzy všechny přesvědčil o tom, že do rodiny patří.

Byl to totiž neskutečně roztomilý klouček. Byl hodný, takový blonďatý andílek. Rád sportoval a učil se nové věci, byl pilný žáček a také nezkazil žádnou legraci. I když mezi sourozenci byl velký věkový rozdíl, měli s Pavlínkou krásný vztah.

Dodnes nevíme, co se stalo

Bylo to poslední den před letními prázdninami. Všichni už jsme čekali, až děti přijdou s vysvědčením domů, a těšili jsme se, jak to pěkně oslavíme. První dorazila Pavlínka. Byla už na střední a výsledky měla slušné, i když úplná premiantka nebyla. Jen odhodila desky s vysvědčením na stůl a šla si balit.

Měla s rodiči a Jindrou hned druhý den odjet k moři. Už se viděla na pláži, jak chytá bronz. Těšila se na šnorchlování s bráchou.Už se nemohla dočkat, stejně jako její bratr. Ten se ale nějak loudal a domů se nevracel.

Nemusí nás tak napínat, ještě jsme se smáli, vždyť stejně všichni víme, že bude mít zase samé jedničky. „Ten náš šprt,“ smála se vnučka.

První pátrání

Jindra se domů ale nevrátil během celého dne, ani večer a ani v noci. To už ho ale kromě nás a sousedů hledala i policie. Jindra zmizel beze stopy. Ve škole ještě byl, převzal si vysvědčení se samými jedničkami.

Před školou ho ještě viděli, jak se loučil s kamarády a říkal, že pospíchá domů balit na prázdniny.

A pak byl najednou pryč, ve vteřině. Tak to líčili jeho kamarádi. Kolem prý sice projela asi dvě auta, ale nikdo ho ani do jednoho neviděl nastupovat. Co se tedy mohlo stát? Kam zmizel a s kým, nebo sám? Ta nevyjasněnost, jak se to všechno stalo, nás ničila a ničí dodnes.

Monika nic jiného neviděla

Moje dcera se ocitla na samém dně, ale hledat svého syna nepřestala, ani na vteřinu, ani ve chvíli, kdy už jsme to všichni vzdali. Jindra byl prohlášen za nezvěstného. Nikdo nevěděl, co se stalo, zda žije, nebo ne.

Moje dcera ale nepřestávala doufat a věřit, že se její milovaný Jindříšek objeví. Že ho potká třeba na ulici a on se k ní radostně rozeběhne. Byla tím naprosto posedlá.

Hledala všude

Dcera neváhala zaměstnat soukromé detektivy, senzibily i kartářky a různé vědmy. Byla tím hledáním jako posedlá a nelitovala žádných finančních prostředků. Přestal ji zajímat její manžel, který ji varoval, že se takto úplně zničí.

Nestarala se ani o Pavlínku, která ji v té chvíli asi potřebovala ze všeho nejvíc. Monika ale nepřestla doufat a hledat.

První odešel můj muž

Velmi tíživá atmosféra naší rodiny měla zřejmě za následek, že se výrazně zhoršil zdravotní stav mého muže. Už je to pět let, co zemřel. Zhruba ve stejném čase odešla z domu i moje vnučka, která se se svojí mámou odcizila. Byla už dospělá a měla přítele. Rok po ní odešel od Moniky i její manžel.

Ani ten už neunesl dusné prostředí plné slz a fantazírování o tom, kde zrovna Jindřich asi je. Když jsem dceři říkala, že je sice dobré doufat, ale že žít se musí dál, obvinila mě, že jsem cynická a že jsem Jindru nikdy neměla dost ráda.

Její nervy to neunesly

Už je to dva roky, co se dcera pokusila o sebevraždu a pak se totálně zhroutila. Její pocuchané nervy jí definitivně vypověděly služby a ona skončila na psychiatrii. Je tam dodnes a prognóza není nijak příznivá. Chodím za ní pravidelně.

Někdy si docela slušně popovídáme, jindy se mnou vůbec nemluví nebo říká úplné nesmysly.

Věra P. (73), Příbram