Můj děda byl sběratelem doutníků, které moc rád kouřil. Babička to nesnášela.

Byl to jediný důvod k jejich hádkám.

O svých prarodičích mohu říct, že se pro sebe narodili. Nikdy v životě jsem neviděla tolik lásky, kolik panovalo mezi nimi. Hádali se vlastně jen kvůli jedné jediné věci, a to dědově kouření.

Hluboce se milovali

Jako dítě jsem prázdniny u prarodičů zbožňovala. Byla u nich sranda. Posouvali nám hranice toho, co smíme. Nechávali nás s bráchou lézt po stromech, koupat se v potoce a jít spát s půlnocí. Děda Karel byl velký vyprávěč, který si lehce získal naši pozornost.

Babička s láskou pekla kynuté buchty. Vždycky u nich vládla pohoda.

Dědečkův nešvar

Když už se kvůli něčemu hádali, tak to bylo dědovo kouření. Děda sbíral doutníky a měl ve zvyku si každý večer sednout na verandu a jeden si zapálit. Babička z toho celý život šílela.

Vždycky za ním šla a hudrovala: „Dědku jeden bláznivej, dej už s tím pokoj. Vždyť tě to přivede do hrobu.“ Děda se vždy jen usmál a vesele pokuřoval dál. Byl to už takový zvyk. Děda kouřil a babi nadávala.

Zákeřná nemoc

Když jsme s bráchou dospěli, jezdili jsme k prarodičům jednou měsíčně. Oba už byli staříci, kteří se těžko pohybovali a špatně slyšeli. Ovšem smysl pro humor jim zůstal. Dokonce i dědova chuť na doutníky. Pak jsme se jednoho dne dozvěděli, že má děda rakovinu plic.

To byla voda na babiččin mlýn. Byla jsem u toho, když se kvůli tomu s dědou hádali.

„Já jsem ti to říkala, abys nekouřil. Podívej se, teď z toho máš rakovinu a umřeš,“ nadávala. Děda i přes fakt, že je nemocný, vesele kouřil dál.

Jeho smrt ji zlomila

Když pak děda zemřel, babička musela jít na nějaký čas bydlet ke mně. Psychicky tu ztrátu neunesla. Nemohla tam zkrátka zůstat sama. Jednoho dne prohlásila, že se chce vrátit domů. Nikdo jí v tom nebránil.

Osobně jsem ji tam odvezla a první tři dny jsem si naplánovala, že tam budu s ní.

Vůně doutníku

Už první večer na mě padl smutek. Všude byl cítit děda. Stále jsem čekala, kdy vejde do dveří. Seděla jsem v jejich obýváku a přemýšlela. Najednou jsem ucítila vůni doutníku. Automaticky jsem se podívala na verandu, kde děda sedával.

Z křesla, které ke mně bylo otočené zády, jsem viděla stoupat dým. „Babi, pojď sem. To musíš vidět,“ volala jsem naléhavě na babičku.

Stále za ní chodí

Vyšla z kuchyně a já ukázala prstem na verandu. Babičce tekly slzy, protože hned pochopila, kdo za ní přišel. Přiblížila se k verandě. Užasle pozorovala dým. „Karle, už zase kouříš?“ Mlčky jsme křeslo pozorovaly, dokud z něj dým nepřestal stoupat.

I teď, mnoho let po smrti, si děda večer kolem osmé přijde zapálit svůj milovaný doutník. Babička tvrdí, že už to není tak často, ale že čas od času ještě přijde. Nakonec pro ni to kouření není tak nesnesitelné, jak si vždycky myslela.

Nikola T. (46), Praha