Velkou lásku vám může přivést i váš domácí mazlíček. Nevěříte? Mně našel osudového muže můj jezevčík Sam.
Pejsky mám ráda celý život. Když jsem byla malá, škemrala jsem, aby mi rodiče nějakého koupili. „Víš, Lucinko, ono to s pejsky není tak jednoduché. Někdo se o ně musí pravidelně starat. Musí něco jíst, musíš s ním každý den chodit ven. Nejde vynechat, když se ti zrovna nechce,“ rozmlouvala mi můj nápad maminka.
Zřejmě doufala, že se zaleknu tolika úkolů. Jenže já jsem si stále vedla svou. Opakovala jsem svoje přání, až jednoho dne, na který zrovna vyšly moje dvanácté narozeniny, mě čekalo doma překvapení.
Čtyřnohý kamarád
Přišla jsem ze školy a tatínek s maminkou se po sobě spiklenecky koukali. Přáli mi k narozeninám, a když jsem sfoukla dvanáct svíček na dortu, tatínek někam odešel. Za chvilku se vrátil a měl v rukou proutěný košík s víkem. „Podívej se dovnitř,“ vybídl mě. Vrhla jsem se nedočkavě ke košíku.
Jakmile jsem odklopila víko dokořán, uviděla jsem na dně schoulené klubíčko. Byl to malý pejsek. Nadšením jsem nevěděla, co dělat dříve. Vrhla jsem se rodičům kolem krku. Začala jsem vstávat ráno o půl hodiny dříve.
Vzala jsem vodítko, připnula jsem ho Samovi a už jsme společně běželi do blízkého parčíku. Následující půlhodinku jsem věnovala jemu.
Společné procházky
Sam musel prozkoumávat různé pachy, které se v jeho teritoriu vyskytovaly. Za některými se někdy rozběhl, a tak jsme se občas přetahovali. Postupně, jak rostl, měl čím dál větší sílu. Odpolední procházky se prodlužovaly.
Sotva jsem přišla domů, hodila jsem aktovku do kouta a běžela se Samem ven. Bylo nám spolu dobře, byl to můj velký psí kamarád, který mě provázel celým životem.
Spřízněná duše
Dokončila jsem základní školu a nastoupila na gymnázium. Sam byl pořád po mém boku. Stal se svědkem mých prvních lásek a jejich radostí a strastí. Jakoby zázrakem uměl vytušit chvíle, kdy jsem byla smutná a nechtělo se mi nic jiného než brečet.
Tehdy přišel, přitulil se ke mně a začal mi olizovat ruku. Jemu jsem vyprávěla svoje pubertální trampoty, kdy jsem měla pocit, že mi nerozumí nejen rodiče, ale vlastně vůbec nikdo na celém světě.
Byl stále se mnou
Léta plynula a já úspěšně odmaturovala a přihlásila se na vysokou školu. Sam byl u toho, když jsem se učila na zkoušky, když jsem zažívala svoje lásky, trápení i nezdary u profesorů. Brzy po škole jsem si našla práci.
Naštěstí nebyla daleko od mého bydliště, a tak jsem dál mohla ráno i večer chodit se Samem na procházky.
Stal se z nich náš rituál. Teď už v parku neběhal za každým pachem, který ho udeřil do čumáku, spíš důstojně kráčel s moudrostí starého psa. Taky už měl problémy s nohama. Dlouhé pěší túry tak jako kdysi by už zkrátka nezvládl. I tak to ale bylo moc hezké.
Příjemné bylo, že my, pejskaři z okolí, jsme se často potkávali v parku a už jsme se dobře znali. Obvykle jsme se pozdravili a mnohdy prohodili i pár slov. Společně jsme se vždy zasmáli nad tím, jaké darebáctví naše chlupaté potvůrky zrovna vyvedly. Procházky se pro mě staly důležitým rozptýlením.
Zajímavý mladý muž
Jednoho dne jsem si v parku všimla mladého muže, který také vedl na vodítku svého pejska. „Ten tu ještě nikdy nebyl, nejspíš se sem nedávno přistěhoval,“ blesklo mi hlavou. Nenápadně jsem si ho prohlížela. Zaujal mě, ale nechtěla jsem vzbuzovat jeho zvědavost.
Ještě chvilku jsem se se Samem procházela. Mladý muž mezitím došel vedlejší pěšinkou až na kraj parku k přechodu pro chodce. Sedla jsem si na lavičku, Sam očichával okolí a já se za nimi ještě chvíli dívala. Pán i se svým psem mezitím zmizel v ulici.
Nechtěl přiběhnout zpátky
Uplynuly asi dva týdny. Zatím jsem neznámého mladíka nepotkala, ale zapomenout jsem nějak nemohla. A pak jsem ho jedno odpoledne uviděla znovu. Stál pár kroků od nás. „Co kdybych pustila Sama z vodítka?“ napadlo mě.
Občas jsem to dělávala a vždy na zavolání přiběhl zpátky. Teď už by stejně nikam daleko neběžel. Jenže Sam se překvapivě rozběhl. Zamířil si to přímo na trávník za psem, kterého měl na vodítku můj neznámý.
Sam začal na psa dorážet. „To bude průšvih,“ uvědomila jsem si. „Same!“ zavolala jsem. Jenže pes nereagoval. Pelášila jsem proto za ním. Sotva jsem k nim doběhla, muž stáhl psa na vodítku k sobě. Ani jsem nestihla vykoktat omluvné „promiňte“ a mladík se ke mně otočil.
Byl mi víc než sympatický
„Zdá se, že se vašemu psovi líbí moje Berta,“ usmál se. „Nezlobte se, vlastně jsem ho asi neměla pouštět. Nevím, co mě to napadlo,“ vysoukala jsem ze sebe. I když jsem nikdy nevěřila na lásku na první pohled, tentokrát jsem si nemohla pomoct.
Ten mladík mi byl víc než sympatický. Sklonila jsem se dolů a připnula Samovi vodítko. V rozpacích jsem nevěděla, co dělat dál. „Nemáte chuť na kávu?“ zeptal se najednou můj neznámý. „A mimochodem, jmenuji se Petr,“ dodal ještě. „Lucie,“ zašeptala jsem.
Rodinné štěstí
Společně jsme vyšli z parku a zamířili ulicí do kavárny. Posadili jsme se k volnému stolečku na venkovní zahrádce. Psi si pokojně lehli pod stůl. Začali jsme si s Petrem povídat o všem možném. Ani jsem se nenadála a uběhly celé dvě hodinky.
Když jsme odešli z kavárny, Petr mě doprovodil až před dům. Domluvili jsme se, že se uvidíme ráno na procházce s našimi psy. Ranních a večerních procházek přibývalo. Po čase jsme se s Petrem sestěhovali k sobě a zkusili spolu žít. A letos jsme oslavili už dvacet pět let od svatby.
Lucie J. (53), Zlín
