Domů     Vánoce mi přinesly velké trápení i velké štěstí
Vánoce mi přinesly velké trápení i velké štěstí

Devět let jsem chodila se ženatým mužem a věřila, že se jednou nad námi osud smiluje a budeme žít přes všechny překážky spolu. To se nepovedlo.

Velká životní chyba. Tak se bezpochyby nazývá to, co jsem udělala. Nenapravitelná životní chyba, způsobená mou beznadějnou hloupostí. Zbyly mi jen oči pro pláč. Přísahám, že to není jen povrchní fráze.

Oči mě tak pálily a bolely, že se to nedá popsat, a jednu dobu jsem už nedokázala ani brečet, nezbyly mi totiž žádné slzy.

Postávala jsem v tlustém svetru, který mi upletla babička, na balkoně, zapalovala si jednu cigaretu od druhé a koukala, jak se z nebe snášejí dešťové kapky a okolo tančí sněhové hvězdičky.

Líbilo se mi, když se rozsvítily lampy, kolem nich divoce vířil sníh s deštěm a z oken hudební školy se nesly tóny flétny doprovázené klavírem. Byly ale smutné a hned mi připomněly mou velkou životní chybu.

Už jsem nebyla schopna zůstat doma ani vteřinu. Naházela jsem do batohu pár nezbytností, nasoukala se do bundy, nasadila si beranici a zamířila na vlak. Nebyla jsem u babičky celé věky.

Vítej doma

Od nádraží jsem skoro běžela. Neviděla jsem ji nejmíň půl roku! Co když se jí přihodilo něco zlého? Psala mi daleko míň než dřív, byl to varovný signál, který jsem nevnímala, protože to pro mě bylo pohodlnější. Vždycky se ale přece těšila železnému zdraví… nebo ne?

Do zahrady jsem vletěla jako uragán, vpadla do domu čím dál chatrnějšími dveřmi, a zaúpěla. No ano, babička ležela v posteli, v kamnech vyhaslo, v místnosti tma, nemilosrdná zima a zatažené závěsy. Naštěstí otevřela oči a povídá:

„Vítej doma, andílku.“ Ten kámen, který mi spadl ze srdce, museli slyšet až v sousední vesnici.

Babička těžce vstávala a říkala, že není nemocná, jen unavená. Dobře jsem si ale všimla, že pohubla, v obličeji je celá šedivá a v očích už neplanou ty dřívější jiskřičky. „Za týden jsou Vánoce, a já pro tebe nic nemám,“ postěžovala si.

„Nic nechci, babi,“ ujistila jsem ji. „Hlavně aby bylo všechno jako dřív.“

Devět let pryč

Jenomže nebylo. Kašlala, těžce chodila, sotva popadala dech. A dokola horečně vysvětlovala, že jí nic není a za pár dní bude zase už jako rybička. „Ten tvůj tě nechal, viď?“ řekla opatrně, když postavila na stůl dvě bílé kávy a domácí povidlové koláče. Rozbrečela jsem se.

Hladila mě po vlasech a byla vděčná, že neříká: Já jsem ti to říkala! Vzpomínáš, kolikrát jsem tě před ním varovala? Přitom mi to říkala a varovala mě nejmíň tisíckrát. „Ztratila jsem devět let, babi,“ štkala jsem. „Devět let s tím zatraceným…“

A ona, která nenáviděla silné výrazy a lekla se, že se jeden z nich právě chystám použít, tiše doplnila: „Ženatým pánem.“ Položila jsem si hlavu na stůl pokrytý ubrusem s kytičkami a třešničkami a brečela jako počasí za oknem.

„Devět let nemůžeš ztratit,“ mínila babička. „Nikdo ti je nevzal. Byly tvoje, den po dni.“

To mě překvapilo. Přestala jsem vzlykat, zvedla hlavu a podívala se na ni. Usmívala se. „Přivezli uhlí,“ řekla. Pochopila jsem, že je potřeba přestat se litovat a začít tvrdě makat. Vtom můj pohled upoutal vybledlý obdélník na stěně.

Tam přece visívala moje zasklená fotka. Babička ji nejspíš chuděra nerada rozbila.

Černá od mouru

Uhlí jsem skládala málokdy. Babičce to odjakživa dělával pan Skřivánek, ten prý měl ale zrovna housera a zkoušel jako pes. Asi tak jako já při práci s uhlím. Shora na mě posměšně hleděl měsíc, musela jsem s tou lopatou vypadat fakt komicky. Několikrát jsem upadla do toho nejhoršího mouru.

Po hodině dřiny jsem se zhroutila na lavičku a zaznamenala, že jsem tak vyčerpaná, že už ani nemám chuť na cigaretu. Vyděsilo mě zavrzání zahradní branky. Řekla jsem si, že mě možná přichází zachránit starý pan Skřivánek, kterého houser zázrakem opustil.

Ale takové štěstí jsem pochopitelně neměla, nebyl to hodný děda Skřivánek, ale nějaký mladík. S údivem si mě prohlížel. Domnívám se, že jsem v té chvíli byla celá úplně černá od mouru, a ruce, v nichž jsem držela lopatu, se mi třásly.

Začít v takovém okamžiku konverzaci bylo nemožné. „Jdete na maškarní za briketu?“ zajímal se. „A za co jdete vy? Přestrojíte se za džentlmena?“ smečovala jsem. Tím byl hovor u konce.

Vzal mi lopatu a nakráčel k hromadě uhlí, aniž se namáhal sdělit mi svoje jméno.

Ztracené fotografie

„Kdo to je, babi?“ vyslýchala jsem, už umytá, převlečená a podobná bytosti z lidského rodu, s vykulenýma očima babičku. „Moc hodný kluk,“ vysvětlila. „Přistěhovali se asi před rokem.

Hodně mi pomáhá, přišlo mi to vhod, teď, když pan Skřivánek nemůže.“ Pokrčila jsem rameny: „Připadá mi nezdvořilý.“

Babička tvrdila, že se pletu a že mladík i jeho rodina jsou slušní a laskaví lidé. „Zrovna tyhle koláče mi ráno přinesl,“ ukázala na povidlovou dobrotu uprostřed stolu. To už ale mladý muž vrazil do místnosti a prohlásil:

„Jenomže slečna má radši makový, že ano?“ Zmizel do koupelny a já zachrčela: „Jak to ví?“

Babička se usmála: „Trochu mu o tobě vyprávím. Nečerti se. Jmenuje se Roman, občas se zastaví, o něčem mluvit musíme.

A on to myslím docela rád poslouchá.“ Večer jsem zjistila, že ve starém albu, které jsme si s babičkou z nostalgie prohlížely, chybí moje fotka z maturitního tabla.

„Nechceš mi to vysvětlit, babi? To už je druhá fotografie, která se záhadně ztratila.“ Znovu se usmála: „V tomhle baráku bylo vždycky v noci duchů jako máku. Asi se jim líbíš. Však jsi taky byla nejhezčí děvče ze třídy.“

Sama na světě

Umřela 23. prosince odpoledne. Zbytek dne mám jako v mlze. Strávila jsem bezesnou noc u skomírajících kamen a do Štědrého dne vstoupila s vědomím, že jsem už na světě úplně sama. Nejhorší Vánoce mého života. Kamna skoro nehořela. Tiskla jsem se k nim, zabalená do babiččina vlňáku, a zase přes slzy neviděla.

Odpoledne se mi podařilo na chvíli usnout, nebo spíš omdlít. Když jsem se probudila, svítila lampička, v kamnech praskala polena, na plotně bublal hrnec s horkou vodou a v místnosti se čile otáčel cizí chlap. Zrovna dělal čaj.

„Moc mě mrzí, že vám umřela babička,“ řekl do hukotu rozpálených kamen. Donesl mi čaj k posteli.

Vypravila jsem ze sebe poděkování. Dodal tónem, který nesnesl odporu: „Teď vstanete a půjdete se mnou. Na Štědrý večer vás tady nenechám.

To se snad ani nesmí.“ Nechala jsem se bez protestů znovu zabalit do vlňáku a odvést na konec ulice, do domku s modrými okenicemi.

Pletené rukavice

A tak jsem ke svému úžasu strávila Štědrý večer s úplně cizími lidmi. Byla jsem jako omámená a vlastně mi to ani nevadilo. Paní domu, Romanova maminka, mě bez jakéhokoli vyptávání jen pohladila po vlasech.

Romanův tatínek přikládal do kamen jako o život, že prý musím být příšerně vymrzlá.

Dostala jsem talíř horké rybí polévky, ale nedokázala jsem sníst ani lžíci. Tak mi uvařili čaj s rumem. Když se vybalovaly dárky, řekli mi, že tu Ježíšek nechal i něco pro mě – protože všechno ví, věděl i to, že se tu dnes večer ocitnu.

Dostala jsem pletené rukavice. Byly mi velké, zjevně patřily Romanovi.

Potom se hrálo na klavír, zpívaly se koledy. Seděla jsem v ušáku zabalená do deky, po tváři mi tekly slzy. Sama na světě! Ale v kuchyni u vánočního stromečku nebyla ta samota tak hrozná.

Pozdě večer mi Roman přinesl sklenici horkého punče, posadil se ke mně a tiše pravil: „Trochu mě trápí, že jsem o šest let mladší. Nevadí to?“

Cítila jsem, jak pomalu přichází milosrdný spánek, oči se mi klížily. „Tak jestli nevadí tobě, že je mi už čtyřiatřicet a neumím skládat uhlí…“ zamumlala jsem a Hypnos, bůh spánku, mě odvedl za ruku do říše nevědomí.

Michaela (59), Bruntálsko

Předchozí článek
reklama
Související články
26.5.2024
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi čtyřiatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok utekl jako voda a přišel zase máj, voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla p
25.5.2024
Lhát se opravdu nemá. A to zřejmě ani v případě, kdy člověk chce druhým udělat radost ‒ jako já. I milosrdná lež se totiž může obrátit proti vám. Když jsem ve dvaceti odešla z domova, neměla jsem zrovna moc peněz. Ke své práci v kanceláři jsem si tedy našla ještě další brigády, abych si polepšila. Dělala jsem po večerech za barem. Moc jsem si chtěla tu práci udržet, tak jsem se hodně snažila
22.5.2024
Když jsem se vdávala, bylo mi dvacet. Sladkých dvacet? Netuším. Jen jsem tehdy spíš tušila, že to není to pravé. Vdávat jsem se musela, jak se říká. Čekala jsem miminko a sousedé by mě lynčovali, kdybych jim do vsi přivedla levobočka. S manželem jsme spolu byli 23 let, ovšem klapat to přestalo už po pěti letech. Začal pít, nesnažil se. Ale rozvést se? To by bylo to samé jako s tím levobočkem. T
20.5.2024
Dnes se se soukromými vysokými školami roztrhl pytel. Získat titul už není tak obtížné jako kdysi, kdy vysokou studovali opravdu jen ti nejnadanější. Když nejmladší kolegyně odcházela na mateřskou, sháněli jsme někoho na zástup. Jednou přišel vedoucí provozu s tím, že sehnal mladou a nadějnou zaměstnankyni. Dost nás to překvapilo, protože do personálních věcí se nikdy nepletl. „Je mladá, ještě
20.5.2024
Důvěřovala jsem mu a o jeho slovech nikdy nepochybovala. Nedůvěra se mě zmocnila až poté, co mi nalila jed do žil moje nejlepší kamarádka. O nějaké nevěře jsem vůbec nikdy nepřemýšlela. Ani o svojí, natož o manželově. Nebyl sebemenší důvod. Byl to takový můj méďa do nepohody. Moc krásy nepobral, ale o to víc jsem ho měla ráda. Byl takový retro Pěkně vypasené bříško, pleš začesaná trochou
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Vaječné muffiny se sýrem
tisicereceptu.cz
Vaječné muffiny se sýrem
Hledáte inspiraci pro netradiční snídani? Připravte své rodině vejce, samozřejmě s pořádnou dávkou slaniny. Suroviny 10 plátků anglické slaniny 1 červená paprika 2 hrsti jarní cibulky 10 vaje
Rezidence pro jedenáct veteránů
rezidenceonline.cz
Rezidence pro jedenáct veteránů
Dům postavený v šedesátých letech minulého století prošel rozsáhlou rekonstrukcí a dočkal se i velkorysého rozšíření. Nyní tahle moderní a elegantní rezidence, nacházející se v regionu Eastern Townships v kanadském Quebecu, nabízí komfort svým obyvatelům i reprezentativní prostor unikátní sbírce. Prvním záměrem majitelů, vášnivých sběratelů, bylo upravit stárnoucí nemovitost tak, aby v ní mohli parkovat
Povaha člověka podle barvy aury
nejsemsama.cz
Povaha člověka podle barvy aury
Podle aury jednoduše poznáte, zda je člověk uvnitř dobrý, nebo skrývá lži a tajemství! Stačí, když se zaměříte na to, co kolem dotyčného, kterého se snažíte přečíst, vidíte. Zvládne to i úplný laik. Aura se skládá ze sedmi vrstev: éterického těla, emocionálního, mentálního, astrálního, éterického negativního, karmického a andělského. Její barva vám o člověku řekne takřka všechno.
Večer se značkou Norqain v hodinářství Koscom
iluxus.cz
Večer se značkou Norqain v hodinářství Koscom
Ve středu 22. května uspořádalo renomované hodinářství Koscom večer věnovaný švýcarské značce Norqain. Ta je úzce spojená s hokejem, a tak měla akce návaznost na aktuálně probíhající Mistrovství světa
Pohřbili kancléře zaživa?
epochalnisvet.cz
Pohřbili kancléře zaživa?
„To ne! Proboha ne!“ vykřikne kancléř a celý vyděšený se posadí na posteli. Ten příšerný sen se mu zdál už potřetí! Je v něm pohřben do rakve, v níž ovšem po pár dnech obživne!   Svého času je prakticky nejmocnějším mužem v zemi. Je mu něco málo přes 40 let, a už má za sebou funkci diplomata, císařského
VIDEO: Natočeno jezerní monstrum?
enigmaplus.cz
VIDEO: Natočeno jezerní monstrum?
Ačkoliv titul nejslavnějšího jezerního monstra si pro sebe zabrala lochneska ze skotského jezera Loch Ness, v Kanadě k tomu rozhodně také mají co říci. V tamní provincii Britská Kolumbie se totiž nach
Míří DiCaprio do chomoutu, nebo „ji zařízne“?
nasehvezdy.cz
Míří DiCaprio do chomoutu, nebo „ji zařízne“?
Má snad Hollywood většího hřebce, než je Leonardo DiCaprio (49)? Ten všechny své partnerky obvykle opouští poté, co krásky dovrší 25 let, protože starší ženu vedle sebe nesnese. Že by to s jeho stáv
Karlovarský kraj: Bujná příroda, tajuplné podzemí a dech beroucí kulturní památky
epochanacestach.cz
Karlovarský kraj: Bujná příroda, tajuplné podzemí a dech beroucí kulturní památky
Karlovarský kraj, to nejsou jen světoznámé lázně na seznamu UNESCO. Jeho ráz utváří i bujná příroda, tajuplné podzemí a dechberoucí kulturní památky. Vydejte se s námi do historických měst, odkud můžete podnikat výlety za poznáním dalších magických míst. Cheb – po stopách středověkých kupců Ve městě Cheb najdete nevídanou koncentraci památek. Prohlédnete si unikátní komplex hrázděných
3 vrazi mezi umělci: Probodl Caravaggio soka při souboji?
historyplus.cz
3 vrazi mezi umělci: Probodl Caravaggio soka při souboji?
V tratolišti krve leží na „tenisovém dvorci“ v centru Říma 28. května 1606 bezvládné tělo. Patří mladému hejskovi Ranucciu Tomassonimu. O život ho na neobvyklém místě připravil známý malíř. Je pravda, že se umělec pokusil Tomassoniho před smrtí i vykastrovat? Potemnělé vězení v Andělském hradě v srdci Říma má nového „nájemníka“. Je jím Benvenuto Cellini, zřejmě nejzkaženější umělec
Stařenka rozřezala a spálila manžela
epochaplus.cz
Stařenka rozřezala a spálila manžela
Před justiční budovu přiveze taxík jakousi ženu. Když vystoupí, z obličeje jí mnoho vidět není. Na hlavě má šátek a tvář zakrytou rouškou. Co lze ale spatřit dobře, jsou potíže, které jí působí chůze. Z auta se dostane za pomoci příslušníků justiční stráže. To bude jistě oběť! Anebo ne? Na Českolipsku v severních Čechách mají
Muž mého života za mnou připlul na bílé loďce
skutecnepribehy.cz
Muž mého života za mnou připlul na bílé loďce
Byla jsem praktická holka z vesnice, uměla jsem podojit kozu, pokosit louku či postarat se o drůbež. Jenomže Petr byl úplně jiný. Táta byl na mě pyšný. „Naše holka je do hospodářství,“ říkával s dojetím v hlase. Měla jsem to ostatně po kom zdědit, předkové z matčiny i otcovy strany byli statkáři, a tak nám to kolovalo v krvi. Byla jsem praktická venkovská
ChatGPT v byznysu: V něčem pomáhá, v něčem dělá starosti
21stoleti.cz
ChatGPT v byznysu: V něčem pomáhá, v něčem dělá starosti
Podle nové studie nástroj umělé inteligence nejvíce pomohl s kreativními úkoly. Naopak při analytičtější práci zaznamenal spoustu chyb. Když vloni na jaře začal profesor z Harvard Business School Kar