Kdysi jsem udělala velkou chybu. Ač jsem byla už pár let vdaná a měla děti, zamilovala jsem se bezhlavě do jiného a opustila všechny tři. Hořce teď lituji.

Myslela jsem si, že krize středního věku se týká především mužů. Jsem jasným důkazem toho, že to může potkat i ženu. Bohužel mě můj rozmar stál lásku vlastních dětí a důvěru manžela, kterého, jak jsem příliš pozdě zjistila, stále miluji.

Ublížila jsem dětem

S Radkem jsme byli svoji patnáct let, ale znali jsme se podstatně déle. Dokonce od školky. Vlastně jsem vždy věděla, že on bude můj muž a já jeho žena. Naše rodiny se přátelily a byly si velmi blízké.

Nikoho tedy nepřekvapilo, když jsme se ve dvaceti rozhodli vzít. Nějakou dobu jsme si užívali svobodného života.

Po pár letech se nám narodily krásné dvě děti, starší Jeník a dva roky po něm Janička. V době, kdy jsem je opustila, jim bylo sedm a pět let. Do té doby naše rodina fungovala naprosto bez problémů a nikoho by nenapadlo, že se snad schyluje k maléru.

Vlastně mě láska zasáhla jako blesk z čistého nebe. Bylo to něco zcela jiného, než co jsem kdy cítila k Radkovi. A v tom byl možná ten problém. Na takové emoce jsem vůbec nebyla připravená. Tehdy jsem viděla jen sebe a Adama.

Seznámili jsme se – jak jinak, v práci. On zastával vysoký manažerský post a mně lichotilo, že si obyčejné asistentky vůbec všiml. „Vlastičko, vy máte dnes tak kouzelnou blůzku.

A jak vám ladí k očím,“ denně si mě získával svými lichotkami a já začala ztrácet půdu pod nohama.

Stalo se

Do té doby by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych mohla mít jiného muže. Není divu, že mě najednou ten tajemný muž utáhl na vařené nudli. Tím spíš, že můj Radek byl od nevidím do nevidím na stavbě jako stavbyvedoucí a moc energie mu na doma už nezbývalo. Prostě mi bylo naprosto jasné, že tohle je muž snů.

Ztratila jsem hlavu

Adam přede mnou najednou otevřel pro mne dosud neznámý svět. „Dej si na něj bacha, Vlasti, je to sice pěkný chlap, ale nemá dobrou pověst,“ varovala mě kolegyně, když si všimla, jak ode mne létají jiskry, sotva se Adam objeví.

„Ale dej pokoj,“ smála jsem se naoko. „Já jsem věrná svému Radkovi,“ tvrdila jsem, ale na druhou stranu byla ve mně malá dušička, protože jsem moc dobře věděla, že ve svých představách se vznáším v náručí Adama.

Sex mě úplně zblbnul

Když mě Adam pozval po práci na sklenku vína, dychtivě jsem souhlasila a ihned si zorganizovala vyzvednutí dětí. Vymluvila jsem se na náhlé školení bezpečnosti práce a můj spolehlivý manžel si vše ihned zařídil, aby se mohl postarat o děti.

Původně jsem si jen říkala, že si trochu užiju, že mám také právo zkusit jiného muže než manžela.

V mých plánech mělo jít jen o milenecký poměr, který ale velmi rychle přerostl v lásku. Jak jsem byla naivní a sobecká! Když mi jednou Adam v naprostém poblouznění navrhl: „Odleť se mnou do Londýna, budeme tam spolu žít!“, neváhala jsem ani minutu. Dýchala bych pro něj.

Byla jsem k nim necitelná

Když jsem doma řekla, že se chci rozvést a opustit rodinu, nastal poprask. Můj manžel na mě napřed zíral a zdálo se, že vůbec nechápe, co říkám. Po chvíli mu začaly téct slzy. To bylo horší, než kdyby na mě křičel.

„Vlastičko, vím, že jsem si tě nevšímal, vše napravím, přece nás tu nenecháš samotné?“ prosil mě na kolenou, abych neblbla.

Dokonce slíbil, že mi nevěru odpustí. Ještě horší bylo říci dětem, že odcházím a je nechám s tatínkem. „Ty si z nás utahuješ, viď, mami? Abychom si víc uklízeli a nezlobili tě,“ říkali s nadějí v hlase, která mě ale nechala zcela klidnou.

Dnes si myslím, že mě musel Adam snad zhypnotizovat, protože jinak si nedokážu vysvětlit svoji bezcitnost vůči dětem, které jsem milovala. Je fakt, že jsem asi nikdy nebyla matkou roku, ale milovala jsem je. Rozvod s Radkem byl hodně emotivní. A moje rodina mě zcela zavrhla.

To jsem nebyla já!

Já ale chtěla jen jedno, být s Adamem, a to za každou cenu. „To on je muž mého života, ne ty,“ řekla jsem manželovi do očí. „Pochop to, že ho miluji a chci být s ním,“ dodala jsem a nepřemýšlela nad tím, zda to manžela bolí. Ještě jsem na sebe snad byla hrdá!

„A co děti? To se vykašleš i na ně?“ naléhal dál, ale na těch mi tehdy záleželo snad ze všeho nejmíň. Myslela jsem si, že když budu platit alimenty, je tím moje role rodiče splněna.

Sama, ale v luxusu

Adam se první tři roky choval naprosto úžasně a já si žila jako princezna. Žádná práce, stresy, brečící děti a otravný manžel. Adam vydělával dost peněz a dopřával mi vše, co jsem chtěla. Vedla jsem docela luxusní život, i když jsem vlastně byla pořád sama.

Nebylo mi ani divné, že mě nikam nebere ani že v Londýně nemám žádné přátele. Byla jsem vlastně celou tu dobu závislá jen na jeho přítomnosti. Nikoho jsem nepoznala, protože mi Adam nedoporučoval, abych někam chodila.

Facky mě probraly

Seděla jsem v naší vilce, starala se o dům a žila v iluzi, že jsem šťastná. Když jsem jednoho dne přece jen vyšla ven a on to zjistil, zbil mě. ,,Máš sedět doma a čekat na mě.

Už se to nesmí opakovat, jasný?“ řekl mi dost drsně a bez zrnka soucitu práskl dveřmi.

V tu chvíli mi spadly růžové brýle a dostala jsem strach. Postupně jsem začala nacházet spoustu důkazů o tom, že mě podvádí. V ruce jsem rázem měla spoustu materiálů, které ho usvědčovaly v tom, že má na každém prstě milenku.

Přestal skrývat svou pravou tvář

Přesto to nebylo tak snadné, dostat se od tyrana. Kdo to zažil, umí si asi představit, čím jsem musela projít. Bití bylo od té doby na denním pořádku, stačilo málo osolené jídlo nebo nevypraná oblíbená košile.

Jakmile dal jednou najevo, kým vlastně je, přestal se přetvařovat a dával volný průchod své odporné povaze.

Další dva roky jsem hledala způsob, jak od něj utéct. Držel mě v šachu, protože mě velmi bedlivě hlídal. Ne přímo on, ale někoho si na to najal. Když se vybarvil úplně a začal mě pravidelně mlátit, musela jsem rychle jednat. Nejhorší na tom bylo, že jsem na to byla sama.

Domů mě nepustil

Mockrát jsem chtěla zavolat Radkovi, ale copak jsem mohla? Styděla jsem se za sebe, za situaci, do které jsem se vlastní vinou dostala. Vše mi postupně došlo, a to bylo snad nejhorší. Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat do Čech. Neměla jsem kam jít. Zamířila jsem tedy tam, kde mě znají.

K bývalému manželovi a dětem. Bohužel mi zabouchl dveře před nosem. Sice se za pár dní ozval, ale je mnou zklamaný. Prosím o druhou šanci, ale zdá se, že to bude běh na dlouho trať a možná se k cíli ani nedostanu.

Dana T. (49), Třebíč