Domů     Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
8 minut čtení

Byl to ten nejlepší zákazník mého života. Vždy stejný úsměv, vždy stejná objednávka, vždy stejný apetit. Není divu, že jsem si ho zamilovala.

Babička mi už jako malé holce vyprávěla, že ženy z našeho rodu vždy našly tu pravou lásku úderem jedenadvacátého roku. Ona sama potkala mého dědečka přímo v den svých dvacátých prvních narozenin a její dcera, moje maminka, na tom byla obdobně. S tátou se seznámili týden poté, co sfoukla na dortu stejný počet svíček.

Jako dítě jsem tuhle historku milovala, měla pro mě tajemný, až magický nádech a zoufale jsem jí věřila. Jako dospívající holka, o kterou žádný kluk nezavadil ani pohledem, jsem se k „rodinné tradici“ upínala jako k záchrannému majáku.

A jako dospělá, dvacetiletá a stále ještě nezadaná „zoufalka“ jsem ji brala už jen jako bizarní náhodu, která se mě rozhodně netýká.

Slečna chlebíčková

Na mé jedenadvacáté narozeniny se nic výjimečného nestalo, ostatně stejně jako dalších několik měsíců poté. Můj tehdejší život sestával prakticky jenom z postele a práce. Den za dnem byl stejný. Poté, co jsem se vyučila, jsem pracovala jako kuchařka a prodavačka v bufetu.

Na starosti jsem měla především přípravu chlebíčků nejrůznějších druhů a v práci mi nikdo neřekl jinak než „slečna chlebíčková“. Věřte, nebo ne, tu práci jsem měla ráda.

Přestože jsem vstávala den co den ve čtyři hodiny ráno, byla jsem celý den na nohou a musela jsem se mnohdy potýkat s nepříjemnými zákazníky a jejich často nesmyslně hloupými dotazy a poznámkami.

„Je ten salám čerstvej, slečno?“ „Tenhle chlebíček nechci, dejte mi ten hezčí!“… Práce s lidmi je náročná. Když se ale mezi stovkou pitomců, najde jeden příjemný člověk, vykouzlí vám to úsměv na tváři až do večera. Spolehlivě!

A setkání s Honzou mi vykouzlilo přesně takový úsměv, a to na celý život. Taky spolehlivě!

Byl přesně ten typ zákazníka, na kterého se těšíte od rána a potom se na něj culíte jako blázen. Takový, který chodí každý den, se stejnou partou kolegů, ve stejnou hodinu, se stejným požadavkem a stále stejnou dobrou náladou.

Jakmile odbyla půl osmá ranní, byl tam. Usmíval se na mě už od dveří a potom si poručil dva chlebíčky s vajíčkovou pomazánkou a dva plátky sekané. Pamatovala bych si tu objednávku, i kdybyste mě vzbudili o půlnoci, přestože už je to více než třicet let. Slýchala jsem ji půl roku každé ráno a přála jsem si ji slýchat celý život.

Sejdeme se v sedm

Honza nebyl z našeho města, byl k nám pracovně vyslán podnikem jako stavební inženýr, bydlel na ubytovně s ostatními kolegy. Pracoval na stavbě nedaleko našeho bufetu a díky jeho pravidelné zastávce pro svačinu se z nás vlastně brzy stali staří známí.

Nejprve jsme spolu prohodili jen pár slov, poté pár vět a asi o měsíc později mě Honza překvapil kytkou a pozváním na první rande.

Vidím ho, jako by to bylo včera, jak stojí s pugétem karafiátů před kasou a zve mě do kina, zatímco za ním stojí fronta nervózních pracujících, kteří remcají, ať nezdržuje, a já jsem tak v šoku, že se vymáčknu až po několika dlouhých desítkách vteřin.

Pochopitelně souhlasím, Honzovi se viditelně uleví a dodá: „Tak na vás počkám v sedm před kinem. A teď bych poprosil, jako vždy, dva vajíčkové a dva plátky sekané.“ Už si ani nevzpomínám, co tehdy v tom kině dávali, bylo mi to úplně fuk.

Celý večer jsem přemýšlela jen o tom, že moje babička možná přece jen s tou rodinnou tradicí nelhala.

Na shledanou

Týden poté jsem totiž slavila dvaadvacáté narozeniny už s tím nejmilejším klukem, jakého jsem do té doby potkala − s Honzou. Upekla jsem dort a jako správná „slečna chlebíčková“ udělala velké pohoštění.

„Ty jsi nejlepší kuchařka na světě,“ opakoval neustále, zatímco do sebe ládoval už třetí kousek piškotového dortu.

Je až roztomilé, jak vděčný je tenhle člověk strávník. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že nám dvěma to prostě bude klapat. Zároveň jsem ale věděla, že jednou jeho práce v našem městě skončí a on se bude muset vrátit zpět. A co potom bude s námi?

Rozejdeme se, nebo budeme odloučeni? Jak jen tohle dopadne…

Toho dne jsem se bála jako čert kříže a přišel dřív, než bych se nadála. Chodili jsme spolu sotva čtyři měsíce, když Honza dostal dopis z práce, ve kterém ho podnik povolával zpět.

Plakala jsem tehdy jako želva, nedovedla jsem si představit, jak nám vztah na dálku vydrží.

Dělila nás totiž vzdálenost skoro přes půl republiky. „Budu jezdit každý druhý víkend,“ konejšil mě Honza, když na nádraží nasedal do vlaku a já mu poté mávala tak dlouho, dokud z vlaku nebyla dočista malá tečka.

Toho už neuvidíš

Pochopitelně hned první víkend, kdy měl Honza za mnou přijet, nedorazil. Místo něj přišel jen stručný telegram s omluvou a příslibem, že přijede příště.

„Jó holka, toho už neuvidíš,“ řekla mi rázně má kolegyně Jarča, když jsem se už druhý měsíc ploužila jako tělo bez duše po kuchyni.

Honza posílal dopisy s celkem přesnou pravidelností, svou návštěvu ale už poněkolikáté odvolal. Nejdřív mu do toho vlezla práce, poté byl nemocný, ale takhle dlouho? A co mu vlastně bylo? To mi nikdy nenapsal, a to už bylo divné. Nechtěla jsem být pesimista, musela jsem se ale podívat pravdě přímo do očí.

Možná má Jarča pravdu, možná už se opravdu nikdy neuvidíme. Při té myšlence se mi slzy nahrnuly do očí. Výborně, tak já tady teď budu brečet do pomazánek, zlobila jsem se sama na sebe.

Z mého bezduchého přemítání mě vytrhl až jeden z kolegů, který na mě od kasy hulákal:

„Chlebíčková, máš tady kavalíra!“ V tu ránu jsem byla zase vzhůru, praštila jsem utěrkou o vál a jako splašená utíkala k pultu v naději, že před ním stojí, ten můj kavalír a řekne: „dva vajíčkové a dva plátky sekané“.

Stál tam…

A on tam opravdu byl. V celé své kráse, s tím svým milým úsměvem a s chlebíčky na talířku. „Já bez těch tvých chlebíčků, prostě nemohl žít,“ řekl a já jsem nevěděla, jestli mu mám vlepit pohlavek, nebo dát velkou pusu.

Bylo to vítání, jako kdybychom se neviděli snad celý rok… přesně tak dlouhá mi ta doba bez něj připadala.

Důvodem, proč tak dlouho nepřijel, byly prý prachobyčejné neštovice, které ho skolily jako raněnou srnu a které se mi, ten můj ňouma, styděl přiznat. Takový nesmysl!

Počkal na mě až do konce mé pracovní doby, také aby ne, v prostředí plném jídla mu jistě nic nescházelo, dobírala jsem si ho.

Byla jsem tak šťastná, že jsme zase spolu. Měla jsem chuť se pořád smát. Další tak dlouhé odloučení už ani jeden z nás nechtěl zažít a vypadalo to, že Honza už má dokonce plán. Ani s neštovicemi nezahálel a přemýšlel o naší společné budoucnosti. Musím říct, že ji pro nás vymyslel vskutku znamenitě.

Našel si novou práci v mém městě a rozhodl se, že se za mnou přestěhuje. Byla jsem nadšená i dojatá zároveň. Ještě ráno jsem si představovala ty nejhorší scénáře a večer už jsme plánovali, jak spolu budeme žít.

To ti slibuju!

„Ale přestěhuju se jen pod podmínkou, že mi budeš až do smrti kuchtit ty svoje dobroty,“ smál se. „To ti tedy slibuju!“ odpověděla jsem mu a svůj slib stále držím.

V bufetu už nepracuju, před před pár lety jsem si otevřela vlastní malou hospůdku, kde s láskou vařím nejen manželovi a dětem, ale i ostatním hostům.

Asi nemusím říkat, kdo je v mém podniku vrchním štamgastem… Honza je pořád ten nejvděčnější strávník, jakého jsem kdy poznala. Naše rodinná tradice nelhala, opravdu jsem v jedenadvaceti letech potkala lásku svého života.

Klape nám to spolu už pětatřicet let a můj manžel už dnes plánuje, jak se spolu projíme i důchodem. Už se těším!

Michaela (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Můj muž je gentleman, vždy se zastával slabších, což se projevilo již na základní škole ve chvíli, kdy jsem nutně potřebovala pomoci. Byla jsem holka krev a mlíko, a to už na základce. Klukům jsem se líbila a dávali mi to najevo nejrůznějšími způsoby, obdivnými pohledy, zamilovanými psaníčky, všelijakými řečičkami, tu hloupými, jindy ještě hloupějšími. Jeden mi napsal „miluji tě“ křídou na zeď
4 minuty čtení
Prodávala jsem pánské obleky v malém butiku. Práce mě moc bavila. Jedna naplánovaná schůzka s novým zákazníkem dopadla nečekaně. Byl čtvrtek po poledni, když přišel on. Vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily. Jako první jsme zk
3 minuty čtení
Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem. Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města. Umírala js
3 minuty čtení
Ze žárlivosti je člověk schopen udělat leccos. Jsem už daleko rozumnější než zamlada, zdaleka ne tak vznětlivá a bláznivá. Ale stále zamilovaná. Vdobách, kdy jsme s mým mužem teprve chodili, jsem docela dost žárlila. Naštěstí mě to už nepronásleduje, protože s tím by se nedalo žít, v lepším případě bych skončila jako rozvedená, opuštěná ženská, v horším ve vězení. Jezdívali jsme na chatu jeho r
5 minut čtení
Svůj život jsem promarnila s nesprávným mužem a okamžik, kdy jsem potkala toho pravého, mě málem minul. Nikdy jsem nepatřila k děvčatům, která chtějí dělat kariéru, nebo jen ulovit bohatého chlapa a mít se dobře. Já chtěla najít hodného a chápavého muže a s ním si pořídit velkou rodinu. A našla jsem ho už za studií. Jmenoval se Martin, končil práva, nebyl to sice krasavec, ale byl milý a pozorn
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
iluxus.cz
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
Společnost Luminox, švýcarská značka hodinek, které důvěřují příslušníci Navy SEALs, záchranáři a elitní dobrodruzi po celém světě, s hrdostí představuje další evoluci hodinek připravených pro mise: ř
Zapečená cuketa se slaninou
tisicereceptu.cz
Zapečená cuketa se slaninou
Můžete vynechat slaninu, čímž z tohoto pokrmu uděláte i skvělé jídlo pro vegetariány. Suroviny 2 menší cukety 100 g anglické slaniny 50 g tvrdého sýra sůl šlehačka prolisovaný česnek a byli
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
enigmaplus.cz
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
Chapadla, ostré zuby či démonické ryby bez tváře. Hlubomořská zóna Abysál je jedno z nejtemnějších míst na naši Zemi. Sluneční světlo sem neproniká a tak zde život probíhá ve věčné temnotě. Mohou se v
Baroni omezili práva nehodného krále
historyplus.cz
Baroni omezili práva nehodného krále
Král se tváří vznešeně, ale potají skřípe zuby. Historický dokument, jehož platnost právě stvrzuje přiložením své pečeti, mu nadiktovali vzbouřenci z řad vysoké šlechty, kteří o pár dní dříve obsadili Londýn. Anglie v roce 1199 truchlí i oslavuje současně. Tento svět právě opustil chrabrý král Richard Lví srdce (*1157), ale země vzápětí získává nového panovníka. Stává se
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
21stoleti.cz
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
Odstartovalo to v roce 1932 a trvalo další čtyři dekády. Americká Veřejná zdravotní služba (PHS) realizovala projekt zaměřený na studium syfilidy u Afroameričanů. Ty pak nechala desítky let trpět, aby
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
skutecnepribehy.cz
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada
Svrab je zase mezi námi
nejsemsama.cz
Svrab je zase mezi námi
Svědění, vyrážka, bezesné noci a nejasná diagnóza. Možná se nejedná o alergii, ale o svrab. Šíří se mezi námi takřka raketovou rychlostí. Co s ním? Je to kožní onemocnění, které je aktuálně na velkém vzestupu. Jak svrab vypadá, proč se tak rychle šíří, jak se chránit a co na něj skutečně zabírá? Proč se svrab vrací? Možná jste o něm slyšela z vyprávění
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
epochalnisvet.cz
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
Herec se svým kamarádem zastaví stopařce. Je to mladá dívka, co se prý potřebuje dostat domů. Jenže, když se auto přiblíží až k mostu, který vede do města, děvče zmizí, jako kdyby tu ani nikdy nebylo. Šlo snad u nějaký přelud, nebo třeba ducha, který věčně bloudí krajinou?   Když je hollywoodskému herci Keanu Reevesovi
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
nasehvezdy.cz
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
Internet a sociální sítě se pro herečku Janu Švandovou (78) stávají novou zábavou a herečka přiznala, že se do jejich objevování vrhá s nadšením. Sleduje, co se kolem děje, a přiznává, že si užívá
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
epochaplus.cz
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
Chytré české mozky daly světu už obrovské množství významných objevů, od těch notoricky známých, starých i stovky let, až po ty nové, o kterých jste možná ještě neslyšeli. Všechny vyjmenovat nedokážeme, ale provedeme vás abecedou těch, které zanechaly nesmazatelnou stopu. Lodě jezdí rychleji, rány se lépe hojí, fotografie už nejsou černobílé a táborníkům neteče do