V životě mi nic nechybělo. Pracovala jsem na vysněné pozici a měla kolem sebe spoustu skvělých lidí.

Mojí nejlepší kamarádkou byla Karin, kterou jsem brala jako sestru. Chodily jsme spolu po krámcích a doplňovaly šatníky. Často jsme se vydávaly do města a hledaly něco, co by nám udělalo radost. Jednoho dne jsme zase takto zamířily na nákupy.

Kroky nás zavedly na konec města. Vešly jsme do odlehlé ulice a spatřily krámek, kde jsme nikdy předtím nebyly.

Sbírka starožitností

Obchůdek se už zvenčí jevil velmi zajímavě. Shodly jsme se, že do něj nakoukneme. Byl plný magických přívěsků, bylinných čajů a různých totemů. S nadšením jsem si prohlížela hlavně amulety. Jeden mě přímo uhrančivě přitahoval. Bylo to tak silné, že mi začalo být jasné, že bez něj domů neodejdu.

„Ten musím mít,“ zašeptala jsem a šla s ním ke kase. Tu obsluhoval starý muž. Několikrát si mě změřil a poté pronesl: „Dobře si to rozmyslete. Máte dost síly, abyste ho zvládla?“ Já se jen usmála.

„Mám tolik síly, že byste se divil!“ řekla jsem a amulet zaplatila. Karin si koupila čajový set. Spokojeně jsme zamířily domů.

Bezdůvodná hádka

Už před krámkem jsem si amulet dala na krk. Hned mnou projel příjemný pocit. Jako bych od té chvíle byla silnější. Bohužel od té doby se také začalo hodně věcí měnit. Zcela bezdůvodně jsme se s Karin pohádaly.

A to tak moc, že mi řekla, že mě nechce už nikdy vidět. Já, aniž bych to myslela vážně, jsem jí řekla, že ji nenávidím. Další problémy mě čekaly v práci.

Jen samá smůla

Šéfová si na mě pořád něco hledala. Dokonce mi začala vyhrožovat vyhazovem. S tím přišly i zdravotní potíže. Cítila jsem se pořád unavená, začaly mi padat vlasy a trpěla jsem nočními můrami. Přes den jsem se nedokázala soustředit.

V důsledku toho jsem v práci dělala chyby, takže šéfová dostála svému slovu a vyhodila mě.

Amulet se rozsvítil

Najednou jsem zůstala úplně sama. Den a noc jsem proseděla v bytě a bojovala s nepříjemnou bolestí hlavy. Měla jsem pořád pocit, že se točím. Také jsem byla přesvědčená, že mě někdo sleduje. Schovávala jsem se před imaginárním nebezpečím.

Když jsem jednou seděla v koutě, sáhla jsem si na svůj amulet, který mi visel na krku. „Prosím, ochraň mě, nebo se zblázním,“ řekla jsem a políbila ho. Na malý okamžik se rozsvítil. V tu chvíli se mi udělalo zle. Rozhodla jsem se, že si druhý den zajdu k lékaři.

Konec neštěstí

Cestou městem jsem měla co dělat, abych se neskácela k zemi. V jednu chvíli do mě někdo strčil tak nešikovně, že se mi šňůrka s amuletem přetrhla a přívěsek se zakutálel do kanálu. Zalitovala jsem toho, ale pak se něco stalo.

Jako mávnutím proutku bylo po všem. Zase jsem se cítila dobře. Za pár dní jsem potkala Karin. Navzájem jsme se omluvily a naše přátelství pokračovalo. Věřím, že všechny nesnáze měl na svědomí právě ten amulet.

Šárka S. (60), Děčín