Dnes už to není nic výjimečného, když matka dá přednost kariéře před mateřskou dovolenou. Já takové štěstí neměla.

Vždy jsem měla v těchto věcech jasno a můj manžel byl se mnou naštěstí zajedno! Vždy jsem chtěla děti a vždy jsem chtěla i kariéru. Nic mezi tím. Neviděla jsem důvod, proč jedno upřednostňovat před druhým. Vlastně jsem si nikdy ani nepřipustila jinou možnost. Možná proto mi byl dán do života partner, který to viděl stejně.

Mateřství mě zaskočilo

S Jardou jsme se dohodli, že i když po rodině toužíme, dáme tomu chvíli čas a napřed si něco užijeme. Ale dítě vstoupilo do našeho života téměř okamžitě. Vlastně hned, jak jsme si řekli, že tomu necháme volný průběh.

Myslela jsem si, že to bude trvat alespoň rok, než otěhotním. Všude kolem jsem poslouchala příběhy žen, kterým to nešlo. Byla jsem proto trochu překvapená, a navíc jsem měla rozpracovaných mnoho projektů. Ty mě nejen bavily, ale měla jsem v nich i spoustu peněz.

„Maruško, nic se neděje. Vždyť jsme o tom mluvili dávno. Ty můžeš pracovat dál a já si své pracovní závazky uzpůsobím tak, abychom to spolu zvládli,“ řekl mi můj milý muž a radostně mě políbil. Už v těhotenství jsem stále poslouchala, že jsem se zbláznila.

Naše dítě je za odměnu

„Počkej, až se to malé narodí, to tě přejdou tyhle vylomeniny,“ říkávala mi máma. Časem už jsem to přestala komentovat, můj pohled na věc moc lidí nesdílelo. Pravda však byla, že když se narodil Milánek, překvapila mě spousta věcí.

Obávala jsem se šílené únavy a mastných vlasů. Bála jsem se, že můj život ztratí řád.

Opak byl však pravdou. Milánek byl nejhodnější miminko na světě. Pořád spal, málo brečel a já cítila, že se své práci věnovat mohu. Nedokázala bych žít jen ve světě plenek. Mnoho lidí mě nařklo, že jsem sobec.

Ale já zkrátka cítila, že jsem i víc než jen matka. Zároveň mě hřál pocit, že i já umím vydělat peníze.

Za chůvu mě zatratily

V jiných krajích bylo už tenkrát úplně normální, že ženy šly brzy po porodu do práce. Tchyně i máma mě za to odsoudily. „Neměli jste si to dítě pořizovat, když mu nechcete věnovat čas,“ říkaly unisono. Naštěstí za mnou vždy stál můj Jarda. „Co je špatného na tom, že je Maruška úspěšná ve své práci?“ bránil mě.

„Vždyť se našemu Milánkovi věnuje dost, a navíc je šťastná a spokojená a ne stále jen vynervovaná z toho, že si jí jako ženy v domácnosti nikdo neváží!“ Všichni si o mém hodném manželovi mysleli, že je pěkný podpantoflák a slaboch.

Ale to přece není pravda.

Našli jsme si cestu

Dokonce bych řekla, že jsme si ten čas doma a s naším malým dělili docela spravedlivě. I já, pokud to šlo, jsem pracovala doma. Vše se u nás podřizovalo Milánkovi.

A když jsme s Jardou potřebovali být také trochu spolu, platili jsme mu chůvu, hodnou tetu Jarunku odvedle.

Naše maminky nám jako trest za naši nezodpovědnost a excentričnost odmítly malého hlídat a místo toho se spolu scházely na kávičce, kde na nás svorně nadávaly. A když se narodila Klára, už se s námi nechtěly vůbec bavit.

Naše děti už jsou dospělé, ale nikdy nám nevyčetly, že by jako malé nějak trpěly. Vyrostli z nich citliví a pracovití lidé. Přesto ve mně ale asi nikdy nepřestane hlodat červíček pochybnosti, že jsem to třeba mohla dělat „lépe“, nebo spíš – jako ostatní.

Marie Z. (59), Ostrava