Manžela jsem si vyvzdorovala proti všem. Moc toho dnes lituji! Kdybych poslechla, nikdy bych si ho nevzala. Jenže já si myslela, že mi ho závidí!
Bohužel, svého manžela miluji i dnes stejně jako na začátku! I když je mnoho lidí přesvědčených, že manželství je zabijákem lásky, kterou nahradí jen stereotyp a šeď všedních dní, já věřila v opak. Možná i proto se můj manžel právě teď stěhuje k milence.
Brečím a brečím
Věděla jsem dopředu, kdy si přijde pro věci, přesto jsem zůstala doma, ale zamkla jsem se v dětském pokoji, který nikdy funkci dětského pokoje neplnil.
Sedím, brečím ani nedýchám, poslouchám výmluvné zvuky otevírání a zavírání skříní a lituji, že jsem raději nešla někam ven, třeba do baru nebo kamkoli jinam, do hospody na pivo, nebo proč jsem neodjela na chatu.
Byla to už dětská láska
Vyrůstali jsme spolu v téže vesnici, nebo spíš na takové polosamotě, kde bylo jen pár baráčků a odjakživa bylo jasné, že se vezmeme. Už v devíti letech jsem věděla, že zbytek života strávíme spolu. Taková to byla láska.
Jen kvůli Tondovi jsem si vplétala květiny do vlasů. Cokoli nám na zahrádce vykvetlo, ihned jsem to měla na hlavě, jen aby si mě všiml.
Potřeboval pomoc
Vyrůstal jen s otcem, matka od nich odešla k jinému muži a své jediné dítě nechala bývalému manželovi. Doma mívali strašný nepořádek. Tondův tatínek byl sice moc hodný chlap, ale ženské práce nezvládal a k tomu se občas rád napil.
Už na základce jsem jim tam chodila pomáhat někdy trochu poklidit. Vždy jsem jim umyla nádobí, zametla, vyplela zahrádku. Když maminka doma pekla, nosila jsem jim koláče. Všechno to bylo kvůli němu. Tak ráda jsem ho měla už od nejútlejšího dětství.
Nikdo mu nevěřil!
Chodit jsme spolu začali ale až v tanečních. Bylo s podivem, že do nich Tonda vůbec zavítal. Jakou jsem měla radost, když jsem ho zahlédla stát v řadě chlapců proti nám! Tehdy nám bylo šestnáct.
V tanečních ho asi prvně napadlo, že bychom nemuseli být jen kamarádi, a já byla na vrcholu blaha, když se dotkl mojí ruky, předtím mi leda tak uštědřil kamarádskou herdu do zad.
Já v té době dojížděla do města na ekonomickou školu a má láska studovala průmyslovku. V jeho třídě byli samí kluci, jak jsem zjistila záhy, ke své nemalé radosti. Člověk přece jen nikdy neví! A tak naší lásce skoro nic nebránilo, tedy krom rodičů.
Co ti ale nadělají! Jak by chtěli uhlídat zamilovanou šestnáctiletou puberťačku.
Byla jsem hluchá a slepá
Byl můj první i poslední kluk, a jsem si jistá, že v životě už nikdy jiného nechci. Je to tak, jsem opravdu ze staré školy. Napadají mě teď ty nejhorší myšlenky. Zároveň si v hlavě stále dokola přehrávám vzpomínky na ty nejhezčí časy. Moji rodiče byli proti naší svatbě a argumentovali Tondovým rodinným zázemím.
Otec se nakonec upil, matka odešla neznámo kam! „Opravdu si myslíš, že bude mít syn takových rodičů vůbec smysl pro rodinný život?“ předhazovali mi stále dokola oba dva. Neměl. Ale já byla zamilovaná a škarohlídským řečem jsem nevěřila
Nechtěl mít děti
Brali jsme se po vysoké, když nám bylo oběma pětadvacet. Já samozřejmě okouzlena tím, že kluk z tak těžkých poměrů dokázal vystudovat vysokou školu, a brala jsem to jako potvrzení toho, že toto jablko padlo hodně daleko od stromu.
Zatímco já jsem měla velice vyvinutý smysl pro rodinný život, což se ukázalo, už když jsem byla malá holčička a chodila uklízet do domácnosti Tondova tatínka, můj manžel byl zcela jiný. Najednou nedokázal ocenit, když bylo naklizeno, navařeno, napečeno.
Ale co mě děsilo nejvíc, nechtěl dítě, aspoň ne v dohledné době. Tím mě uklidňoval, ale s léty jsem se začínala bát, že ho nechce vůbec.
Neměla jsem být tak slušná
Dokonce jsem postupem času chtěla začít „kout pikle“ a za antikoncepci vydávat nějaké ty vitaminy, ale na druhou stranu: neumím lhát. Připadalo mi to jako příliš velká rána pod pás. Dnes vím, že jsem to udělat měla. Byla bych dopadla určitě líp. Jenže to je teď pozdní lítost, nic mi to nepomůže.
Nežili jsme si špatně a občas jsem si připadala jako v ráji. Oba jsme inženýři a pracujeme v prosperujících firmách, mohli jsme si dovolit létat na dovolené do dalekých destinací, kde oči přecházely.
Dnes mám ale pocit, že by mě mnohem více zajímal dětský pokojíček, který by nebyl studený a prázdný, ve kterém by spalo miminko.
Nicméně byla jsem hloupá. Dětský pokojíček tomu studenému pokoji říkáme dodnes, i když je už dávno jasné, že na dítě je už pár let pozdě! Vlastně jej ani nevyužíváme. Je tu jen postel pro hosty a knihovna a pár krámů.
Snad ho jednou předělám na pokoj pro hosty, kteří ale možná nikdy nepřijedou, kdo by se chtěl také bavit s ženskou v depresi, která se živí uklidňujícími léky…
Anonym mi zlomil srdce
O milence mě informoval anonymní dopis. Dnes jsem přesvědčena, že ho psala ona, aby krach mého manželství uspíšila, na sto procent to ale říct nemůžu.
Sice bych mouše neublížila, ale i tak se vždy najde nějaký ten „přítelíček“, který vám s radostí bodne nůž do zad. Mohl to napsat i někdo jiný z našeho okolí.
Ale jak říkám, vsadím sto ku jedné, že to byla ta „tenisová“ slečna. Neměla jsem o její existenci donedávna ani tušení. Podle všeho se seznámili právě při sportování. A u toho to neskončilo. Slečinka je o dobrých pětadvacet let mladší.
Je to spíš ještě dítě, prý studentka. Proboha, kam dal oči, kam dal rozum?
Ani se nesnažil zapírat
Když jsem před Tondu hodila ten nešťastný anonym, trochu zbledl a přiznal se. „Víš, Markéto, nic to není, jen takové chvilkové poblouznění. Seznámili jsme se při tenise, fakt to nic není!“ tvrdil a přísahal, že s ní končí. Bylo mi hrozně.
Nechápala jsem, jak se mohl tak snadno přiznat, zapírání by mi připadalo statečnější, brala bych ho jako důkaz, že mu na mně záleží.
Prožívala jsem svízelné období a se svým mužem jsem nedokázala ani promluvit. Poprvé za tu neobyčejně dlouhou dobu, po kterou se známe, jsem se na něj nedokázala ani podívat. Vždycky, když se naše oči měly potkat, jsem uhnula. Ale ta skutečná rána přišla o něco později.
Tohle byla podpásovka!
Zní to neuvěřitelně, ale v práci mě navštívila matka té tenisové slečny. „Má dcera je těhotná s vaším mužem. Předpokládám, že vzhledem k tomu, že vaše manželství je bezdětné, nebudete stát ve štěstí novému životu,“ vyjela na mě bez přípravy.
V podstatě mě požádala, abych vyklidila pole tenisové slečně se vzdouvajícím se břichem.
Ale vlastně ani nepožádala, ona mi to rovnou nařídila. Doma jsem udělala největší scénu svého života. „Tak se mnou jsi dítě nechtěl, a s ní ho čekáš?“ ječela jsem a byla k nezastavení. Můj muž, který scény nenávidí jen špitl:
„Stěhuji se k ní!“ A skutečně si odstěhoval všechny své věci. Já zůstávám. Sama, plačící a zamčená v prázdném dětském pokoji.
Markéta S. (53), Karviná
