Odpolední procházka měla být připomínkou našeho dětství. Odnesli jsme si z ní však zážitek, na který nikdy nezapomeneme.

S bratrem jsme kdysi dávno vyrazili do lesa. Ten den tam ovšem panovalo podivné ticho. Pak jsme uslyšeli děsivý zvuk, který rozhodně nepocházel z lesa, a zažili něco, pro co nemáme vysvětlení. Dodnes jsem ráda, že jsem v tom lese nebyla sama.

Procházka lesem

Byli jsme zrovna na víkend u prarodičů. Děda volal, že by potřeboval pomoct nasekat dříví a posekat trávník. Neváhali jsme ani minutu a vydali se za ním. V pátek jsme popili trochu slivovice a v sobotu se vrhli na dřevo.

Děda si šel odpoledne lehnout a my usoudili, že bude dobré, když mu dopřejeme klid. Bratr David navrhl, abychom se šli podívat do lesa, kam jsme chodívali už jako malé děti. Moc se mi nechtělo, ale bratr byl neodbytný.

Hrobové ticho

Z chalupy jsme odcházeli v dobré náladě. Vyprávěli jsme si příhody z dětství a vše, co jsme u dědy s babičkou zažili. Sotva jsme ale vstoupili do lesa, padla na mě zvláštní tíseň. Bylo tam až přízračné ticho.

Žádný ptačí zpěv, šumění stromů, prostě nic takového. Šli jsme po pěšině asi hodinu, ale les nevydal ani hlásku. Všimli jsme si, že slunce začíná zacházet, a usoudili, že je na čase se vrátit.

Zlověstné chrčení

Vtom se odněkud ozvalo podivné chrčení. Rozhodně to nebyl typický zvuk lesa. David ukázal prstem na masivní buk. Potichu jsme se k němu přiblížili a schovali se za něj. Oběma nám bušilo srdce. Chrčení se k nám blížilo a já dostala strach.

Zavřela jsem oči a modlila se ke všem svatým, aby nás ochránili. Pak jsem cítila, že před námi někdo stojí. Otevřela jsem oči a pohlédla do tváře neznámé postavě. Byl to muž oděný do špinavých šatů.

Na hlavě měl myslivecký klobouk a v ruce pušku. Měl dlouhý plnovous, ve tváři prázdný výraz a čímsi zavázaný krk. Ač měl zavřená ústa, bylo víc než jasné, že to chrčení vychází z něj, respektive z rány v jeho hrdle, kterou zakrýval obvaz.

Rychle mi to v hlavě sepnulo. Myslivec nebyl živý. Šlo o přízrak.

Dávná příhoda

Bratr strachy ani nemrkal. Vzala jsem ho pevně za ruku a pošeptala do ucha: „Utíkej!“ Na nic jsme nečekali a rozeběhli jsme se pryč. Až když jsme se dostali na mýtinu, padli jsme zadýchaně do trávy. Chvíli trvalo, než jsme popadli dech.

David vyhrkl: „Víš, kdo to byl? Pamatuješ si na tu nehodu, co se tady kdysi stala?“ zeptal se mě s vykulenýma očima. A pokračoval: „Dva nejlepší kamarádi myslivci šli do lesa na hon. Jeden omylem postřelil toho druhého. Toho, kterého jsme teď potkali. Jenže on tenkrát zemřel.“

Jeho duch střeží les

Když jsme došli domů, zeptali jsme se ještě dědy. Ten bratrovu příhodu potvrdil, a navíc ji doplnil. Myslivec prý od té doby les střeží a nechce tam nikoho pustit. Místní to vědí, tak do lesa raději nechodí. Nám to ale nikdo neřekl, takže jsme to zažili na vlastní kůži.

Sandra K. (51), Vysočina