Nikdy nás s manželem nenapadlo, jak smutný vedeme život, kdyby nebylo malého tvorečka, který náš smutný a ponurý byt rozveselil.
V naší rodině jsme nikdy neměli žádného domácího mazlíčka. Maminka zvířata nesnášela, tak jsme my děti měly smůlu. Čas šel a já dospěla, našla si partnera pro život a toho si vzala. I když spolu žijeme léta, nikdy jsme si žádné dítě nepořídili. Nějak nám na to při naší práci nezbyl čas.
Žilo se nám hezky, netrpěli jsme nouzí, mohli jsme si dopřávat pěkné věci i exotickou dovolenou. A tak tomu bylo i po padesátce. Až do nedávna jsme netušili, jak je náš život ve skutečnosti smutný. Došlo nám to až ve chvíli, kdy zemřela moje matka…
Dárek pro tatínka
Aby tatínkovi nebylo smutno, koupili jsme mu andulku. Otec měl na rozdíl od maminky zvířata rád. Ptáček dostal jméno Pepík. Otec ale byl krátce nato hospitalizován v nemocnici, a tak jsme se Pepíčka ujali.
A aby mu nebylo smutno, pořídili jsme mu slečnu andulku. V ten okamžik se Pepíček změnil k nepoznání. Nadšeně cupital kolem Lorinky, krmil ji zrnky prosa… Stali se nerozlučným párečkem. Pro nás byl ale stále na prvním místě Pepíček.
Zbyla jen Lori
Byl úžasně bystrý a chytrý sympaťák, opravdová osobnost. Lorinka byla proti němu hloupější, nechápavější… Uplynul měsíc, a náš milovaný Pepíček zemřel na vrozenou vadu srdíčka a zůstala nám jen jeho kamarádka.
Litovali jsme, že jsme přišli právě o Pepíka a zůstala nám ta druhá andulka, která nebyla tak jedinečná.
Navíc jsme se báli, jestli se neutrápí samotou. Lorina ale překvapila. Se ztrátou svého parťáka se statečně vyrovnala a po pár měsících se z ní stala neuvěřitelně šikovná andulčí holčička, naučila se přistávat na ruku a spoustu dalších kousků.
Je s ní velká legrace a za žádnou jinou bychom ji nevyměnili. Navíc v našem bytě teď už není smutno.
Eva (56), Praha
