To, co začalo nevinným dětským slibem, se po letech ukázalo jako ten nejlepší nápad. Museli jsme si na sebe ale počkat.
S Václavem jsme se dlouhé roky míjeli. Slíbili jsme si kdysi, mohlo nám být tak šest let, že se jednou vezmeme a budeme mít velkou rodinu. Ale víte, jak to s dětskými láskami bývá. Jak šel život dál, naše cesty se postupně rozcházely a scházely. Po základní škole jsme se z rodné obce rozprchli.
Věděli jsme o sobě, čas od času jsme se potkali, ale vztah jsme dohromady nikdy nedokázali dát. Proč? Vlastně ani sama nevím, asi jsme čekali na správný čas.
Vždy, když byl jeden z nás bez partnera, ten druhý se právě tetelil blahem po boku nové lásky, a naopak. Když jsem se vdávala, on se rozcházel se slečnou.
Zase to nevyšlo
„Tak nám to zase nevyšlo vid?“ řekl mi s úsměvem od ucha k uchu, když mi gratuloval ke svatbě. A nevycházelo nám to spolu dál. Za pár let jsem se sice rozváděla, jeho ale zlákala cizina a vypařil se jako pára nad hrncem.
Nebylo nám to souzené a zdálo se, že už jsme oba zapomněli na to, co jsme si tenkrát na školní zahradě pod jabloní tajně odpřísáhli. Naše nová šance přišla až na prahu třicítky. Už jsem nedoufala, že ho poté, co emigroval, ještě někdy uvidím. Doba, ve které jsme žili, se ale změnila, jako by za mraky vyšlo sluníčko.
A tím mým sluncem se bezpochyby stal Václav, který se znenadání objevil doma, v naší rodné obci. Když jsem ho zahlédla, jak se se svou dojatou maminkou vítá před domem, nevěřila jsem svým očím. Byl zpátky, a to se muselo oslavit.
Sama?
Snad celá vesnice se sešla večer v hospodě, aby zapila „návrat ztraceného syna“. A že to zapijí všichni statečně, nebylo pochyb. Když jsem okolo půlnoci dorazila do místní putyky já, byla už zábava v plném proudu.
Náš soused vyhrával na harmoniku, hromadně se zpívalo a hospodská Jarmila tančila na stole mezi půllitry. V tom jsem zahlédla Václava, jak se s rukama napřaženýma k objetí řítí ke mně a kličkuje přitom mezi rozjásanými sousedy. Tak ráda jsem ho viděla, a tu radost jsme měli nepochybně oba dva.
Následovalo dlouhé a dojemné objetí, po kterém se na mě s dramaticky vážnou tváří podíval a zeptal se „Sama?“ „Sama!“ odpověděla jsem s velkým úsměvem na tváři. A oběma nám bylo jasné, že teď, právě teď, je naše šance. Využili jsme ji a rok nato si splnili náš dávný slib.
Vzali jsme se a brzy přišla na řadu i ta velká rodina. Narodila se nám hned dvojčata, dcera a syn, kteří jsou dnes už dospělí a my se nestačíme divit, jak rychle to uteklo. Víme ale, že toho všichni společně máme ještě mnoho před sebou.
Anežka (57), jižní Morava
