Michala jsem poznala v době, kdy jsem byla už sedmým rokem vdaná. Říká se, že v manželství je právě sedmý rok krizový, a u nás to tak opravdu bylo. Aspoň že jsme neměli děti.
S Michalem jsme se poznali na firemním večírku. Zadaní jsme byli oba, nicméně skvěle jsme se spolu bavili a rozuměli si od prvního okamžiku. Michal začal nedávno předtím pracovat pro jednu naši pobočku, byl tedy nový, zatímco já už tu byla zaměstnaná pět let. K ničemu ale mezi námi tehdy ještě nedošlo, jen jsme si vyměnili telefonní čísla.
Na první pohled
Zavolal mi hned druhý den. A pozval mě na večeři. I když mi bylo jasné, že dělám špatnou věc, nemohla jsem mu odolat. Večeře byla dokonale romantická, svíčky, tichá hudba, květiny… Musela jsem vynaložit veškeré své umění, abych se s Michalem mohla tajně sejít, nakonec jsem si vymyslela přesunutou poradu.
I když jsem si říkala, že přece o nic nejde, bylo mi v hloubi duše jasné, že jsem v tom až po uši. A samozřejmě nezůstalo jen u té první večeře. Stýkali jsme se tajně a asi po třech týdnech jsme spolu skončili v hotelu, kde jsme strávili svou první noc. Zkrátka klasický milenecký příběh.Dál jsme se tajně scházeli, ale postupem času to začalo být neúnosné.
Oba jsme cítili, že patříme k sobě a že naše manželství jsou v troskách. Michal mi od začátku říkal, že jeho žena ho dávno nemiluje, každý si žije po svém. A já už měla taky jasno, že s – teď už bývalým – mužem Jirkou si nemáme co říct. Asi po půl roce jsme se s Michalem domluvili, že svým partnerům řekneme pravdu a rozvedeme se.
No a krátce po rozvodech jsme si začali hledat společný pronájem bytu a plánovat naši svatbu. Nechtěli jsme nic okázalého, záleželo nám jen na tom, abychom mohli být napořád spolu. Aspoň tak to tenkrát vypadalo. A zpočátku jsme byli opravdu šťastní. Jenže to jsem ještě netušila, co přijde. Nestačili jsme se prostě poznat natolik, abychom jeden o druhém věděli všechno potřebné.
Byli jsme zamilovaní a to nám stačilo. Jenže jenom to k manželství zdaleka nestačí. Problémy začaly vystrkovat růžky necelý rok po naší svatbě. Začalo to celkem nenápadně. Jednou jsem se zdržela v práci, a když jsem přišla domů, Michal začal vyzvídat, kde jsem byla, proč jdu pozdě… a dokonce naznačil, že je v tom nejspíš nějaký jiný muž.
Jeho žárlivost se stupňovala
Tehdy jsem se tomu ještě smála, přišlo mi to naprosto absurdní a přičítala jsem to tomu, že měl o mě asi strach. Jenže podobných Michalových úvah o mém milenci začalo přibývat, například když jsem se třeba vrátila z nákupu, ze srazu s kamarádkou nebo od kadeřníka, a brzy byly podobné jeho poznámky téměř na denním pořádku.
Nechápala jsem to, vždyť jsme mu žádný důvod k podezírání nezavdala. Z Michala se zkrátka vyklubal žárlivec. Po půl roce už se ani neptal, ale stále mi opakoval, že ví, že mám milence, a že bych to měla přiznat. Prý když jsem podváděla svého prvního muže, musím podvádět jeho také. Ale já nikoho neměla a ani o nikoho jiného nestála. Jenže to bylo stále horší.
Ptal se mě, s kým to telefonuji, chtěl po mně číslo na kamarádku, se kterou jsem se měla sejít, prostě byl posedlý myšlenkou, že jsem mu nevěrná a stal se z něj doslova štvanec vlastní žárlivosti a představ, co kde a s kým za jeho zády provádím. Už jsem z toho byla úplně na dně, ale vysvětlit si nic nenechal. Tak jsem s vysvětlováním přestala, ale ani to nepomohlo.
Kolotoč podezírání
A bylo ještě hůř. Dosud slovní výpady se změnily, když jednou fyzicky napadl mého kolegu, který mi na vánočním večírku dal ruku kolem ramen. Byl to hrozný trapas. Michal se mi měnil před očima a já nevěděla, jak dál.
Několikrát jsem mu navrhovala, aby vyhledal psychologa nebo manželskou poradnu, ujišťovala jsem ho o své lásce a věrnosti, ale pro něj to byla jen další polínka do ohně, která prý byla důkazem mojí nevěry. Nakonec mě to všechno začalo štvát.
Michal mě totiž začal sledovat. Když jsem ho při tom náhodou přistihla, ani mu to nebylo trapné, jen řekl, že když nemám co skrývat, nemůže mi ani vadit, když mi bude v patách. A tak několikrát týdně sledoval každý můj pohyb.
Seděl v autě, fotil mě, jak nastupuju do tramvaje, jak vcházím do práce, nakupuju… bylo to příšerné a už se to nedalo vydržet! A tak jsem mu dala ultimátum: Buď toho nechá, nebo je s naším manželstvím definitivní konec. Michal se lekl a slíbil, že slídění nechá. Jenže nenechal a já už jsem prostě nemohla dál.
Nezměnil se, vím to dobře
Nakonec jsem se od něj odstěhovala a podala žádost o rozvod. To pro něj bylo jen potvrzením, že opravdu někoho mám. Rozvedli nás rychle. Já změnila práci a zvykala si na život bez muže. Po asi pěti letech jsem Michala náhodou potkala. Tvářil se přátelsky a tvrdil, že by se ke mně rád vrátil. Přísahal, že se změnil a že by se jeho slídění a žárlivost neopakovaly.
Už jsem mu ale nevěřila, a tak jsem ho odmítla. A dobře jsem udělala, protože mi na to řekl, že je mu jasné, že už mám toho svého milence doma a že mě jen tak zkoušel. To mě dokonale vyléčilo a beze slova jsem odešla. Až po pár letech jsem potkala Františka. Je Michalův pravý opak, věří mi a nesmyslně nežárlí. Po nějaké době jsme spolu začali žít, vdávat už se ale nechci.
Anna (57), Brno
