Všechno začalo malou nehodou. Měla jsem tenkrát úplně čerstvý řidičák a nebyla jsem tak sebejistá jako ten chlápek, co do mě na semaforu zezadu naboural.

Vlastně to bylo jenom takové malé ťuknutí, po kterém zůstaly na obou autech jen nepatrné oděrky. Jenže co to udělá se začínající řidičkou, si asi dovedete představit. A ten chlápek, který ze svého auta vyletěl jako čert z krabice, k dobrému pocitu nepřidal. Hnal se ke mně, jako bych to byla já, kdo do něho naboural.

Citlivá trefa

Byla ve mně malá dušička. Ale věděla jsem, že jednou něco takového musí přijít, tak už je to tady. Odpoutala jsem se a chtěla vystoupit. Zrovna jsem dveře otevřela v momentě, kdy u nich stál ten nasupený chlápek.

No, trefila jsem se do jeho citlivých míst, až zaskučel jako zraněný pes. „Napřed mi rozmlátí auto a teď mě chce zabít,“ sípal. „O kom je řeč?“ zeptala jsem se udiveně. Zíral na mě a nevěřil svým uším.

Nějak jsme si nerozuměli

Šli jsme na obhlídku škody. „Vždyť to není skoro vidět,“ ulevilo se mi, když jsem si prohlédla zadní část svého auta. „Není?“ vykřikl skoro zoufale. „Podívejte se na ty škrábance!“ ukazoval na předek svého auta. „To se zamázne,“ mávla jsem rukou. „Zamázne?

Čím? Lakem na nehty?“ rozčiloval se. „Dobrý nápad,“ souhlasila jsem.

Já mám mít vztek

Koukal na mě trochu vyjeveně a nevěděl, co říct. A pak mi konečně došlo, že křičet, rozčilovat a soptit bych měla já. Vždyť on přece naboural moje auto. Na hádky s takovým řidičem mě nikdo v autoškole nepřipravil.

A dostala jsem na sebe vztek. Dupla jsem si. To už ten chlápek zase zařval. Dupla jsem mu totiž na nohu, jak tam stál rozkročený. „Neměl jste si začínat,“ řekla jsem místo omluvy.

Ozval se nečekaně

Vzali jsme to, pravda, za špatný konec. Došlo nám to nějak naráz. Dohodli jsme se nakonec, že nebudeme volat policisty, kvůli těm škrábancům by se nám spíš vysmáli.

Vyměnili jsme si telefonní čísla pro případ, že bychom zjistili nějakou závadu, a pokračovali ve své cestě. O víkendu mi zazvonil telefon.

Zase nějaký nevhodný průzkum trhu, nebudu to zvedat a kazit si volno, řekla jsem si. Jenže volající byl vytrvalý. Zvedla jsem to. „Mám nabourané auto,“ uslyšela jsem hlas, který mi byl povědomý. „Ale může jezdit.

Co byste řekla výletu na Trosky?“ Byla jsem překvapená. Že mi volá, a že mě dokonce chce někam pozvat. Na druhou stranu mi to lichotilo.

Výlet

Z toho hulváta se vyklubal kupodivu velice příjemný muž. Sršel vtipem a byl jako vyměněný. „Když jste mě trefila těma dveřma, tak mě to zasáhlo,“ poznamenal. „Nechtěla jsem. Ještě to bolí?“ ptala jsem se omluvně.

„Ale ne, vlastně je…“ zadrhl se. „Zasáhla jste mé srdce, je vám to jasné?“ pokračoval s úlevou, že to z něho vypadlo. Zaparkovali jsme a s vědomím, že tam můžeme stát celý den, jsme vyrazili na opravenou zříceninu.

Dostalo se mi výkladu, jako bych byla s průvodcem. Pavel byl velkým milovníkem historie a bylo to znát.

Z Trosek jsme pokračovali ještě do Turnova, kde je zámek Hrubý Rohozec. Měli jsme slevu za Trosky s já slyšela zase krásný příběh. Pokračovali jsme v objevování památek a já najednou poznala svět, který jsem až dosud neznala.

Naše výpravy

Ne že bych nevěděla nic o Karlštejnu a podobných hradech, jen jsme navštěvovali místa odlehlejší, která jsem možná znala z knížek, fotek či vyprávění, ale nikdy jsem tam nebyla. A že je tolik Pekel, to jsem netušila.

Vchod do pekla na hradě Houska, to jsem ještě věděla, ale tak romantické údolí jako při soutoku řeky Metuje a Olešenky má také název Peklo, stejně tak v České Lípy, kde jsem na jaře viděla tolik bledulí jako nikde.

Tolik Pekel, to asi musela být dřív v našich končinách pěkná sranda. Na těch našich výpravách už jsem věděla, že naše malá srážka byla cosi jako osudové znamení.

Už je to hodně let

Léta jsme spolu a pořád nám to klape. Na naše výlety po nějaké pauze začaly absolvovat i děti, dcera Kamila a syn Daniel. Marcel je pořád stejně výřečný, ale zatímco mě jeho výklady pořád ještě zajímají, Daniel už nad tím ohrnuje nos.

„Ts, to najdu na internetu,“ mával s Marcelem. Kamilu začínaly brzy zajímat hvězdy a hvězdičky v televizi. Nechali jsme je žít jejich životy, stejně s tím nic nenaděláme, a to jsme se snažili. Vím ale jedno, má láska byla, a vlastně je, velká výhra.

Ilona M. (55), Písek