Domů     Můžeme mít po letech šanci pokračovat?
Můžeme mít po letech šanci pokračovat?
7 minut čtení

Odešel bez slůvka vysvětlení a myslel si, že pár řádků v dopise to spraví. Hrany mého smutku obrousil až čas. Když jsem přestala doufat, dostali jsme druhou šanci.

Nad námi svítily snad miliony hvězd a já jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. Právě jsem oslavila sedmnácté narozeniny a měla jsem všechno, co jsem si v té době mohla přát. Rodinu, kamarády i chlapce, který mě miloval.

Seděli jsme s partou přátel u ohně, opékali buřty a jablka a zpívali jsme, seč nám síly stačily, ty staré známé trampské písničky.

Lepší oslavu narozenin bych si ani nemohla přát a on to dobře věděl. S Tondou jsme se znali už od prvního dne ve školce. Už tehdy se stal mým spojencem, nejlepším kamarádem po následující roky.

Někde mezi šestou a sedmou třídou základní školy jsme si řekli, že spolu začneme chodit.

Byli jsme krásná dvojice, znali jsme se dokonale a bez něho jsem si nedovedla představit svůj život, už do něj nesmazatelně patřil.

Staral se o mě jako o princeznu, i tuhle oslavu mých sedmnáctin zorganizoval úplně sám, jen tak, jako překvapení pro mě, aby mě potěšil. Tehdy jsem ještě netušila, že to mělo být zároveň rozloučení.

Měli jsme plány

Domů jsme se vraceli nad ránem, kamarádi se cestou odtrhávali směrem ke svým domovům a každý z nich postupně mizel v mlžném oparu brzkého rána. Právě se rodil nový den a nám začínalo léto. Tonda mě jako vždy doprovodil až před dům, byl ale nevídaně potichu. Ani jsem se nedivila, právě prozpíval celou noc a jistě už byl také unavený.

Bylo v tom ale ještě něco jiného. To ráno se se mnou před naší brankou loučil, jako by mě už nikdy neměl vidět, a když mi mával na rozloučenou, v očích se mu leskly slzy. Nebo se mi to jen zdálo? Určitě ano! Můj Toník přece nikdy nebrečel!

Nikdo neotvírá

Šla jsem spát, se spokojeným úsměvem na tváři a vědomím, že máme prázdniny a tohle léto nám určitě přinese spoustu dobrodružství. S Tondou jsme měli velké plány, výlety, brigády i první dovolenou pod stanem. Jako bych se ale probudila do jiného světa.

Vstávala jsem kolem poledne a po obědě utíkala k Tondovi, jak ostatně už bylo naším dlouholetým zvykem.

Když jsem ale doběhla k jejich domu, na ulici nestálo jejich auto. Je přece sobota, tak, kde by mohl jeho tatínek jezdit? Ani po deseti minutách mi nikdo neotevřel. Večer jsem se u nich zastavila, ale opět marně a stejně tak druhý den. Měla jsem strach a maminka mě uklidňovala, že určitě jen jeli za příbuznými.

Hlídkovala jsem před jejich domem dva dny a potom jsem se smutně vracela domů. Co se asi mohlo stát? Z mých myšlenek mě vytrhl až táta, který na mě z dálky pokřikoval, že jsem měla ve schránce dopis. Dopis? Kdo by mi asi mohl psát?

Snad mi odpustíš

Tonda! Jeho písmo bych poznala mezi tisíci, to já jsem seděla vedle něj v lavici v první třídě a učila ho, jak správně držet tužku. Na obálce nebyla žádná známka, žádné razítko, jen nápis „Pro Káťu“. Nedočkavě jsem se začetla do řádků, které mi následně obrátily život naruby.

Na důkladně popsaném papíře mi Tonda vysvětloval to, co nakonec shrnul jednou větou. „Má rodina se rozhodla žít jinde a já odjíždím s nimi!“ v té době to znamenalo jediné, emigrovali.

Obálku s dopisem mi musel hodit do schránky ještě to ráno, kdy jsme se viděli naposledy, poté nejspíš okamžitě odjeli.

Četla jsem jeho dopis několikrát, i přestože jsem na ta slova nakonec přes slzy ani neviděla. „Snad mi to jednou odpustíš. Tvůj T.“, zakončil svůj list a já jsem v tu chvíli byla rozhodnutá, že mu neodpustím nikdy.

Nevěděla jsem o něm nic, kam odjeli, jak dlouho to plánovali… Nezmínil se mi o tom jediným slůvkem, přestože jsme spolu trávili každou volnou chvíli.

V dopise se obhajoval tím, že by to loučení nezvládl, já jsem jeho tajnůstkaření ale brala jako obrovskou zradu. Můj stesk po něm ale nad rozčilením jasně převažoval. Nemohla jsem to pochopit.

Několik měsíců jsem denně kontrolovala poštovní schránku, věřila jsem, že mi pošle o sobě nějaký vzkaz.

Když uplynul rok od jeho odjezdu, došlo mi, že už ho nikdy neuvidím. Jak říkala moje maminka, čas zahladí všechen smutek. Zahladil. Ale nikdy úplně nezahojil.

I když jsem se za pár let vdala, přestěhovala se a narodili se mi dva synové, stejně jsem čas od času v myšlenkách zabrousila zpět k tomu klukovi, který pro mě tolik let znamenal všechno na světě.

Doufala jsem, že se jeho rodina rozhodne vrátit. Jezdila jsem často do rodného městečka a s malým synem v kočárku se procházela starými známými ulicemi, které vedly a k Tondovu domku. Po původních obyvatelích ani stopy. Nechtěla jsem se dál trápit dávnou minulostí.

Jen epizoda

Můj manžel byl navíc opravdu skvělý člověk a nebylo vůči němu fér, abych i nadále utíkala v myšlenkách k jinému. Čas nikdo nezastaví a nejvíce to vždy vidíme na dětech.

Chlapci nám odrostli a jednoho dne oba vylétli z rodného hnízda, odešli na školu, našli si dívky a nás už nepotřebovali.

S manželem jsme si slibovali, že až taková chvíle nastane, budeme si užívat života a objevovat svět. Když ale kluci odešli, zjistili jsme, že to oni byli tím hlavním pojidlem mezi námi a náhle si už nemáme, co říct.

Rozvedli jsme se v dobrém a jsem vděčná za to, že takový vztah spolu máme dodnes.

Nechtěla jsem zůstávat v našem starém bytě, rozhodla jsem se, že se vrátím domů k rodičům. Zdálo se mi, jako bych snad nikdy neodešla. Nic se tam nezměnilo, jen lidé byli o pár let starší, stromy větší a Tondův starý dům stále více opuštěný. Nechodila jsem jejich ulicí často, sem tam mě tam ale mé kroky zavedly.

Už jsem nesmutnila a nevzpomínala s takovou nostalgií. Doufala jsem, že ať už žije kdekoli ve světě, má se dobře. Představovala jsem si, jakou asi má rodinu, jestli má také dospělé děti, nebo dokonce vnoučata. „To už se nedozvím,“ povzdechla jsem si nahlas a šla domů.

Začít znovu?

Na stromech nebyl jediný lístek a dny byly stále sychravější. Těšila jsem se, až přijdu domů. Rodiče už určitě sedí u televize a dívají se na svůj oblíbený pořad o vaření a vedle nich stojí konvice s čerstvě uvařeným čajem, ten mě zahřeje.

Když jsem ale ten večer přišla domů, podle hlaholu z obývacího pokoje jsem usoudila, že máme návštěvu.

Nejspíš zase přišel za tatínkem soused, na kávu a malého panáčka… nebo tři. Vešla jsem do obýváku a zůstala jsem stát jako opařená. Neviděli jsme se čtyřicet let, přesto jsem ho okamžitě poznala. Naproti mně stál Tonda.

Změnil se od té doby, co jsem ho viděla naposledy, už to nebyl rozverný mladík ve vytahaném svetru, teď přede mnou stál seriózní muž, který na mě upřeně koukal. Hypnotizovali jsme se pohledem a několik dlouhých vteřin jsme neřekli ani slovo. Tolikrát jsem si tu chvíli představovala.

Vrhnout se mu kolem krku, vlepit mu nečekanou a upřímnou facku, rozplakat se a utéct někam, kde mě nenajde… žádná z těch variant se mi po padesátce už nezdála správná.

„Ahoj Káťo,“ prolomil hradbu mlčení jako první a usmál se na mě tak, že se mi i po těch letech rozbušilo srdce.

Stáli jsme tam a smáli se na sebe a potom jsme si dlouhé hodiny povídali o všem, co se za poslední čtyři desetiletí stalo. Omlouval se mi a vysvětloval, já už jsem ale žádné vysvětlení nepotřebovala.

Dívali jsme se na sebe a i beze slov jsme tušili, že nám život na stará kolena dává novou šanci. Já, rozvedená matka dvou dospělých synů, on bezdětný vdovec, dvojice k pohledání, která na prahu šedesátky začíná nanovo. Tak nám popřejte štěstí…

Kateřina (58), Pelhřimovsko

Související články
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
5 minut čtení
Měla jsem toho už tak akorát. Už jsem nemohla poslouchat další řeči o „ideálních“ nápadnících, které mi rodina neustále podstrkovala. Bylo mi tenkrát třicet dva let a byla jsem sama, bez partnera. Nevadilo mi to. Vždycky jsem se dokázala zabavit sama, měla jsem spoustu koníčků a přátel a chlapa jsem k životu ani nepotřebovala. Ovšem nátlak ze strany sestry a matky byl už pro mě neúnosný, a tak
4 minuty čtení
Pozdní příchody, piliny na oblečení a neustálé výmluvy. Byla jsem přesvědčená, že je mi můj manžel Petr nevěrný. Ten teplý červencový večer měl být příjemným rodinným setkáním na zahradě. Všude voněla grilovaná zelenina, děti se smály a moje sestra Dana nadšeně vyprávěla o svých pracovních úspěších. Jenže já jsem v hrudi cítila ledovou úzkost. Židle mého manžela Petra byla už delší dobu práz
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může