Byli jsme zamilovaní a hlavy měli plné plánů. To víte, mládí. Před více než padesáti lety ale všechno skončilo. Zůstaly mi jen krásné vzpomínky. Na Pavla jsem nečekala, a přesto přijel.
Byl to docela velký šok, když jsme se na dovolené na Jadranu dozvěděli, že jsou v Praze tanky a cizí vojáci. „Nevrátíme se,“ napadlo Pavla hned a už tuhle myšlenku nepustil z hlavy. Já byla opatrná. Měla jsem doma nemocnou maminku a tu jsem nechtěla opustit. S těžkým srdcem jsme se loučili. Pavel se vydal přes Itálii do světa a já se vrátila domů. Z našich plánů sešlo.
Náhradník
Všechno přebolí, chlácholila mě maminka a já jenom kývala hlavou, že to tak bude. Když jsem se seznámila s Petrem, dělala si z toho maminka legraci: „Víš, vždyť je to jedno, Petr nebo Pavel, hlavně, děvče, musí tě mít rád.“ A to Petr měl. Narodili se nám dva kluci, Staník a Jeník. Byly to báječné roky, kdy kluci rostli.
Přežila jsem i to odloučení na dva roky, tehdy se ještě chodívalo na vojnu. A zvykala si, že jednou kluci vylétnou z hnízda a budeme s Petrem sami. Maminku jsem pochovala, nemoc mi ji nakonec vzala. A kluci si umanuli, že vyrazí do světa. Ten svět byl ale dost malý. I tak se Standa odstěhoval za svou láskou do Aše a Jenda do Bratislavy. Pro mě i tak dost z ruky.
Velké plány
Malovali jsme si šťastné stáří, najednou už se všechno mohlo a Petra napadlo, že si všechno vynahradíme. „Budeme cestovat, všude se podíváme,“ plánoval s nadšením. Krotila jsem ho. „Do Afriky ani náhodou, slony můžu vidět i u nás v zoologické zahradě.“
Když si to srovnal v hlavě, souhlasil, že jenom pojedeme někam na jih. Víc za teplem. A že to bude překvapení, mám to nechat na něm. Jeli jsme nakonec na Jadran. To tehdy bylo překvapení. Do Zadaru a pak do Rijeky. Do míst, kde jsme s Pavlem trávili poslední společné chvíle.
Jako před lety
Petr to nevěděl, vždyť jsem o tom vlastně nikdy nemluvila do detailů. Ano, o Pavlovi se mu zmínila kdysi moje máma, ale on se nikdy neptal. Měla jsem na místě co dělat, abych se nerozplakala. Mísily se ve mně vzpomínky na Pavla, které tady ožívaly, a zároveň jsem věděla, že mám vedle sebe Petra.
A toho jsem milovala teď. Vlastně jsem o Pavlovi neměla žádné zprávy, netušila jsem, kde je mu konec. Jestli ještě vůbec žije. Byl jen vzpomínka, která se léty vytrácí. Už jsem se s tím smířila. Srovnala. Člověk přece nemůže žít pořád vzpomínkami, které ho trápí.
Nečekaná návštěva
Žiji krásný život s Petrem, mám také už tři vnoučata. Sice je vidím jenom občas, když k nám mladí zajedou, ale miluji je. Nádherný den jako stvořený k odpočinku na zahradě, který jsem si užívala, najednou přerušilo Petrovo volání. „Marjánko, máš tady návštěvu! Ten pán prý nechce jít dál, máš jenom vyjít před dům.“
Něco mi říkalo, že se děje cosi zvláštního, měla jsem zvláštní pocit, který bych ani nedokázala popsat. Prošla jsem domem a u branky stál ten muž. Ještě jsem mu pořádně neviděla do tváře a už jsem věděla, že je to Pavel. Srdce se mi najednou divoce rozbušilo. Nezapomněl.
Zpoždění
Usmál se, byl rozpačitý, ale v očích měl stále tu jiskru jako zamlada. „Maruško,“ ozval se a hlas se mu přece jen trochu chvěl. „Ano, jsem to já. Mám jenom zpoždění. To mi promiň.“ Mávla jsem rukou, jako bych chtěla odehnat vosu od tváře, ale spíš jsem chtěla zahnat slzy, které se mi draly do očí.
„Nechceš se jen tak projet?“ Ohlédla jsem se nejistě po Petrovi. Zůstal diskrétně doma. „S tvým mužem jsem už mluvil, říkal, že to záleží jenom na tobě.“
Jako ve snu
Kdybych měla popsat, kudy jsme tehdy jezdili, nedokázala bych to. Byla jsem jako ve snu. Pavel mi vyprávěl o svých cestách. On musel objet celý svět, aby mohl zase zazvonit u našich dveří. Zastavili jsme se v malé vesničce a pozorovali na rybníku kachny.
Sedli jsme si na hráz a chvíli jsme ráchali nohy ve vodě, jako by to bylo zase to moře, u kterého jsme seděli před padesáti lety. Kačenám se to nelíbilo a my se smáli jako blázni.
Už nepřijede
Pavel mi vyprávěl o své rodině, která teď žije v Izraeli. O své ženě, kterou poznal na Novém Zélandu a která je snad poloviční Maorkou. I o dětech, které spolu měli, a o jejich dětech. Vyprávěl mi příběh, který se tak podobal tomu mému. Jen jsme ho prožívali každý zvlášť. A byli jsme šťastní.
Kdoví, jak bychom dopadli, kdybychom ten příběh prožívali spolu. Pavel mě zavezl domů, rozloučil se. „Už nepřijedu, máme své životy. Jenom jsem si slíbil, že se jednou vrátím, alespoň na chvíli.“ Já na tu chvíli vzpomínám strašně ráda.
Marie S. (71), Kutná Hora
