Když mi volali z nemocnice, že manžela postihla mrtvice, napadlo mě: „Tak to je konec!“ Mýlila jsem se. To byl teprve začátek naší strastiplné cesty, která ještě neskončila.

Předloni uprostřed léta jsme sVojtou chystali rodinnou oslavu k výročí naší svatby. Už jsme spolu byli třicet let. Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale důležité bylo, že jsme se stále měli rádi a bylo nám spolu dobře.

Manžel posekal zahradu a já prostřela velký dubový stůl. Měla přijet i dcera s manželem a malou roztomilou vnučkou.

Není mi dobře

Práce jsme měli až nad hlavu, když si manžel začal stěžovat, že mu není dobře, a odešel do chaty. „Tak to je výborné, zase všechno připravím sama,“ pomyslela jsem si a měla jsem na manžela docela vztek. Pak mi to ale nedalo, a asi za čtvrt hodiny jsem se za ním šla podívat.

Vojta seděl na gauči a vypadal divně. Měl svěšený celý koutek úst a snažil se mi něco říct. Vůbec jsem nerozuměla. Automaticky jsem sáhla po mobilu. „Ale ne!“ Zapomněla jsem, že v domě není signál.

Jako o život jsem běžela až na druhý konec zahrady a doufala, že tam se dovolám pro pomoc.

Co bude dál?

V nemocnici potvrdili mrtvici, a nevypadalo to moc dobře. Třebaže jsme stihli ho dopravit včas, říkali tomu okno. Několik hodin, kdy máte ještě šanci a naději. Ale bylo na chlup. Nejprve hrozilo, že z něj už bude natrvalo ležák. Při této diagnóze jsme samozřejmě začali doma uvažovat, co dál.

Nechtěla jsem si vůbec připustit, že by manžel zůstal někde v ústavu. Proti byla i moje dcera. Ale Lída, moje sestra, byla zásadně proti tomu, abych si Vojtu v takovém stavu vzala domů.

Samozřejmě, měla pravdu, že bych to těžko zvládla, ale já Vojtu stále milovala a dcera Viktorka také.

Svitla naděje

Naše návštěvy v nemocnici byly velmi psychicky náročné. Můj drahý manžel ležel bezmocně v posteli, nemohl se hýbat, nemohl mluvit. Chodila jsem za ním denně. Chodila tam i Viktorka s vnučkou.

Vyprávěly jsme mu různé věci z běžného života, četly oblíbené knížky. Vzpomínaly na společné zážitky. Po několika zoufalých týdnech se manželův stav náhle docela výrazně zlepšil. Mohl sedět, ochrnutí zůstalo jen na levé polovině těla.

Rehabilitace pomohla

Manžela čekala rehabilitace. Dcera s malou se ubytovaly v hotelu hned vedle rehabilitačního centra a denně za tátou i s dcerkou chodila, aby ho povzbudila. Já zatím připravovala domov na Vojtův návrat. Ohromně mi pomáhal můj zeť, manžel Viktorky. Nikdy bych to do něj neřekla.

Ale byl vážně úžasný, vše zařídil, nakoupil, smontoval a ještě mě obden vozil za Vojtou. Ten dělal velké pokroky. Už dokázal sám udělat pár kroků. Všichni jsme ho podporovali a hecovali. V jeho tváři se objevil náznak radosti.

Návrat domů

Moc jsem se těšila, až si Vojtu odvezeme domů. Přichystala jsem malé pohoštění a se zetěm jsme jeli za manželem. Byl na tom celkem dobře. Jako pravák měl štěstí, že mu zůstala ochrnutá levá ruka.

A i když špatně, ale mohl chodit. Jediná potíž byla s mluvením. To mu zatím moc nešlo a raději jsme si dopisovali. Byla jsem vděčná lékařům i rodině, že to takhle dopadlo. Ale netušila jsem, co mě ještě čeká.

Vše bylo jinak

Po návratu z nemocnice se ukázalo, že je z Vojty docela jiný člověk. V rehabilitačním středisku jsme si toho nestačili všimnout. Prvořadé pro nás bylo zahrnovat ho láskou a maximálně mu vyjádřit podporu.

Ale možná to také bylo tak, že až s příchodem domů si Vojta uvědomil, jak na tom je. Jak se jeho život radikálně změnil. A svou zlobu obrátil proti mně.

Cokoli jsem udělala, bylo špatně. V prvních týdnech jsem kolem něj chodila po špičkách, pečovala o něj jako o malé dítě. Jenže čím víc jsem manžela opečovávala, tím hůř se ke mně choval.

Své zlostné nadávky se snažil na mě vykřičet, ale vycházely z něj jen chraplavé zvuky. Tak mi ty sprosťárny psal na papír. Pěkně velkým tiskacím písmem a pak mi je pořád strkal pod nos. Vojtovo chování mě ničilo a vyvolávalo ve mně smíšené pocity.

Byla jsem na zhroucení

Na jedné straně jsem ho měla stále moc ráda a chtěla se o něj s láskou starat, ale jeho hrubosti ve mně budily nechuť k němu i k péči o něj. Vojta se navíc choval hrozně i ke své dceři. Obě jsme z toho byly nešťastné.

Nakonec zase zasáhl můj skvělý zeťák. Jednou k nám přišel, zavřel se s Vojtou na celou hodinu do pokoje. Co si řekli, dodnes netuším, ale manžel se poté rozhodl, že začne chodit na sezení k psychologovi. A také svolil k tomu, že začne s rehabilitací řeči.

Znovu do boje

Terapie Vojtovi pomohly. Zase to byl ten můj starý dobrý Vojta, který se pustil do boje. A my s ním. Postupně se jeho podivné zvuky začaly měnit v něco, co připomínalo jednotlivá slova. Manžel ožil.

Viděl před sebou naději. Cítil naši podporu, a hlavně viděl, že se na něj nezlobíme. Chvíli se snažil říct „Promiňte“, ale ještě mu to nešlo pořádně. Tak to napsal na ten největší papír a pověsil mi to na lednici.

Už zase žiju!

Mám zase chuť do života. Jediná skvrnka na tom všem je, že se pokazily vztahy s mou sestrou. Lída nedokáže pochopit, že jsem zůstala s mrzákem k ničemu, jak sama říká. Nechci, aby o mém manželovi takhle mluvila.

A tak jsme se přestaly stýkat. Tam, kde není láska a pochopení, není život. A naopak. Včera mi Vojta naprosto jasně a srozumitelně řek: „Lásko moje, miluju tě.“ Co k tomu ještě dodat.

Tereza P. (54), jižní Čechy