Byli jsme s manželem tak zabráni do hledání hub, že jsme se pustili do míst, kam byl vstup zakázán. A tam se objevila ona! Bludička!

Stalo se nám to sice už před deseti lety, ale dodnes mě ten den děsí ve vzpomínkách. O víkendech jsme pravidelně s manželem vyráželi na různé túry. Nebyli jsme sice už nejmladší, ale díky dobrému zdraví a fyzické kondici jsme si to mohli dovolit.

V onu sobotu nás cesta zavedla hluboko do nitra Jizerských hor. Cestou lesem jsme narazili na houby a probudila se v nás vášeň. Sešli jse ze značené cesty a dorazili k místu s nápisem: Vstup zakázán!

Jenže hned kousek za tím nápisem na nás vykukovaly hříbky, a ty jsme tam nemohli nechat!

Uviděli jsme světlo

S bundou plnou hub v náručí jsme se ztratili. Po hodině marného hledání jsme si museli přiznat, že jsme zabloudili. V hustém tmavém lese slunce moc neprosvítalo, navíc se zatáhlo a vypadalo to, že se blíží bouřka.

Ve chvíli, kdy už jsme se cítili zoufale, se mezi stromy objevilo světélko – jako od baterky. Ať už to byl kdokoli, naznačoval nám, abychom ho následovali. V dané situaci jsme neviděli nic lepšího, než to udělat.

Nejdřív to vypadalo, že jsme si pomohli, dostali jsme se totiž z nejhustšího lesa na pěšinu. Světlo se od nás vzdalovalo stále rychleji, takže jsme museli přidat do kroku. Pak jsme ale zjistili, že se nám nohy začaly bořit do bahna!

Najednou v pasti!

Stačil jeden krok a byla jsem v něm až po kolena. Manžel mě začal vytahovat. V tu chvíli se k nám světlo přiblížilo a já vykřikla hrůzou. Dívali jsme se totiž na podivnou bytost, která vypadala jako mlžná žena. Její obličej měl krutý výraz.

Zírala jsem do jejích očí a cítila, jak začínám být bez vlády sama nad sebou a že mi je taky nějak všechno jedno. Manžel mě na poslední chvíli zachránil od pádu do bažiny. Zůstaly mi tam sice boty, ale nám to bylo jedno, dali jsme se na útěk.

Světlo nás pronásledovalo až na rozcestí, kde zmizelo. Z lesa jsme se vymotali až k večeru. Dopotáceli jsme se k vesnici a tam rovnou vrazili do hospody. Když jsme místním štamgastům povyprávěli, co se nám stalo, moc je to nepřekvapilo.

„Říkáme ji Matylda,“ povídá ten nejstarší s plnovousem. „Posledního člověka utopila před deseti lety. Taky se vydal i přes varování do téhle části lesa. Vy jste měli štěstí.“

Irena (63), Olomouc