Nežili jsme si nijak zle, jenže pak se moje kamarádka Miluška velice dobře vdala a mohla si dovolit, co chtěla. Drahé oblečení, luxusní vilu s bazénem a saunou, exotické dovolené…
Bydleli jsme nedaleko od Miluše, a tak jsem měla denně na očích všechen ten přepych, který měla. Vždycky, když jsem ji potkala, cítila jsem se vedle ní jako ušmudlaná Popelka. Ona byla krásná, chytrá, milá, reprezentativní. Muži jí doslova padali k nohám a Miluška toho dokázala plně využívat.
A její manžel? Ten jí splnil každé přání, ještě než na něj pomyslela, nebo než ho vůbec vyslovila. Uměla v tom zkrátka chodit a já si tak strašně přála být jako ona!
Nechápala jsem, proč ona může mít všechno na světě a já ne a ještě si k tomu připadám ošklivá, nechtěná, chudá a jako nějaká šedivá myš.
Hrozně jsem jí záviděla
My s Petrem jsme rozhodně nebyli chudí, manžel dostal od rodičů starší domek, měli jsme auto, i když ojeté, na dovolené jsme jezdili, tedy většinou jen na chalupu.
V podstatě jsem si nemohla na nic stěžovat, najednou mi ale naprosto nestačilo, co jsme měli, i když jsme jinak byli spokojení a dohromady nám opravdu vůbec nic nechybělo.
Nedokázala jsem se ale té své velké závisti zbavit a pořád jsem přemýšlela, jak to udělat, abychom si žili aspoň trochu podobně na úrovni jako naši sousedi. Doma jsem pak před manželem často mluvila o tom, jak si to Miluše dokázala zařídit.
Když jsem pak svou závist převedla do slov a doma si Petrovi začala stěžovat, jaký to vedeme oproti ní nudný a chudý život, ani se proti tomu nebouřil, neprotestoval.
Ostatně nedělal to nikdy. Můj Petr byl totiž vždycky tak trochu „pod pantoflem“, generálem jsem doma byla odjakživa já, a tak jsem ho nakonec donutila, abychom si začali podobně užívat jako Miluše a její manžel, i když jsme na vlastně neměli finance.
Život na dluh
Začalo to vlastně celkem nevinně: Petr mě jednoho dne překvapil, když přišel z práce a v ruce držel dva poukazy na zájezd k moři. A ne jen „obyčejný“, ale rovnou do Thajska, do pětihvězdičkového hotelu all inclusive, tedy se vším všudy.
Řekl mi, že si na to půjčil v bance a že to udělal proto, abych si přestala stěžovat a abych na chvíli zapomněla na starosti všedních dní.
Dovolená byla opravdu báječná, cítila jsem se tam úžasně. Jenže jak se blížil den odletu, začala jsem cítit smutek a taky vztek, že tím to všechno skončí a nastane nám zase ten obyčejný šedivý a podle mne i chudý život.
Doma jsem pak tak dlouho projevovala nespokojenost a nadávala, že si Petr brzy vzal další půjčku a koupil nové auto.
Kolo dluhů se začalo pomalu roztáčet. A protože se nám takový život začal oběma líbit, půjčovali jsme si postupně víc a víc. Petr si našel ještě jednu práci, abychom mohli platit dluhy, a nějakou dobu jsme si opravdu užívali.
Pořídili jsme si bazén, nový nábytek, já spoustu moderních šatů, Petr obleky, chodili jsme do drahých restaurací…
Rychlý pád na úplné dno
Jenže po půl roce radovánek nám takové „hospodaření“ prostě nevycházelo. Peníze na splátky jsme dávali dohromady jen horko těžko. Nakonec jsme se oba vydali do banky, kde jsme oproti další – pro nás v tu chvíli spásné půjčce – zastavili náš dům.
Na chvíli se nám ulevilo, ale místo toho, abychom se starali o splácení půjček, jsme peníze utráceli za cestování, oblečení a hodování v dobrých restauracích. Dluhová spirála se roztočila ještě šílenější rychlostí.
Najednou už nebylo kde brát a narůstaly i úroky. Museli jsme se začít skrývat před věřiteli, kteří nás horlivě jeden přes druhého urgovali.
Dokonce u nás doma zvonilo několik vymahačů dluhů, ze kterých šel strach. Nakonec to dospělo opravdu do chvíle, kdy jsme o dům přišli a skončili prakticky na ulici. Většinu slušného vybavení jsme prodali, abychom poplatili aspoň část dluhů.
Naštěstí se nás ujali nejbližší přátelé a nechali nás bydlet v malém pronajatém bytě. Na manželův plat byla uvalena exekuce, na živobytí nám zbývalo tak málo, že mi náš předešlý život bez půjček připadal jako pohádka. Tohle bylo opravdové peklo.
Zkažený život
Celé tohle období jsem nesla velmi těžce a vinila jsem ze všeho svého muže. To on si přece bral další a další půjčky, i když věděl, jak na tom jsme!
Byla jsem hloupá a zaslepená, v tu chvíli mi ještě nedošlo, že já se ho na nic neptala a vlastně jsem jen nastavovala dlaň. A Petr se snažil, abych byla spokojená, a to doslova za každou cenu.
Jenže já to nechápala a každý den jsme se jen hádali. Nakonec jsme se rozvedli. Petr vzal dluhy na sebe, požádal o oddlužení a to mu po několika letech schválili. Já se s ostudou a prázdnýma rukama vrátila k rodičům na vesnici, ale aspoň jsem měla kde bydlet. Téměř ve čtyřiceti jsem musela začínat od nuly a šlo mi to hodně ztuha.
Uplynulo už dost let, ale je mi jasné, že už nikdy nebude můj život jako dřív. Na tu krátkou dobu života na vysoké noze se snažím zapomenout, ale moc mi to nejde.
Je to pro mě horší o to víc, že už jsem překročila padesátku a vím, že sotva kdy něco podobného mohu zažít. Jak skončil Petr nevím, po rozvodu se se mnou přestal stýkat a nemám o něm ani žádné zprávy.
Lituji toho, co se stalo, ale s tím už se nic dělat nedá. Zařekla jsem se, že už si nikdy v životě žádnou půjčku nevezmu. Posílám vám svůj příběh jako velké varování, jak snadno může člověk přijít o všechno.
Šárka (53), Ostrava
