Se sestrou jsme byly vždy nejlepší kamarádky a nerozlučná dvojka. Rodiče nám dopřáli, všechno, co mohli, přesto je Eva nakonec okradla, když byli odkázáni jen na naši pomoc!

Ve své sestře Evě jsem se vždy viděla, i když mezi námi byl pětiletý věkový rozdíl. Ona byla ta „starší a rozumná“, já ta, kterou bylo třeba ochraňovat.

Peníze se v naší rodině nikdy nepovažovaly za problém, a to i přesto, že jsme nikdy neměli zrovna na rozhazování. Vše, co jsme potřebovaly, jsme ale vždy se sestrou od rodičů měly.

Zlomená ruka vše změnila

I když jsme se později vdaly a měly své rodiny, Eva pro mě nikdy nepřestala být tou nejlepší kamarádkou. A u našich jsme se pravidelně všichni scházeli. Bohužel i naše rodiče dostihlo stáří. Dlouho byli soběstační a nic od nás nechtěli.

Ale když si náš táta ošklivě zlomil ruku, a tudíž nemohl řídit, najednou se stali rodiče na nás závislí.

Tátovi už bylo osmdesát a mámě sice o pět míň, ale nepřicházelo v úvahu, že by třeba nákupy maminka tahala sama. „Mami, a co si takhle objednat nákup přes internet?“ nadhodila jsem. „Holka, to po mně něchtěj. Já si ráda vše osahám a vyberu si podle toho, co vidím,“ odpověděla upřímně.

A tak jsme se s Evou střídaly a jezdily s mámou jednou týdně na velký nákup. Pokud bylo třeba dovézt rodiče třeba k lékaři, musely jsme se jedna nebo druhá uvolnit z práce.

Stařecká demence

To jsme ale netušily, že bude ještě hůř. Maminka, která byla o pět let mladší než táta, se nám začala náhle měnit před očima. Často jsme si všimly, že si nepamatuje běžné věci anebo se na nás kouká úplně nepřítomným výrazem. Ortel doktorů byl neúprosný: stařecká demence.

O tom, že bychom rodiče dali někam do ústavu, jsme neuvažovaly. Musely jsme tedy vyřešit, kdo se o mámu s tátou postará, zatímco my jsme v práci. V té době jako z udělání přišla moje sestra o práci. „Budu se o naše starat,“ navrhla a na nic se mě neptala.

Vlastně mě postavila před hotovou věc a jak jsem později zjistila, měla už dokonce zařízený i příspěvek ze sociálky. Trochu mě zarazilo, že mi dopředu nic neřekla, ale nechala jsem to být.

Nakonec naši určitě budou rádi, že k nim nechodí nikdo cizí a budou v těch nejlepších rukou.

Nechala si za vše pěkně platit!

Zdálo se, že všechno funguje skvěle. Eva byla u rodičů každé dopoledne, pomohla jim se vším, co bylo potřeba, a po obědě odjela domů. O víkendech se u našich střídaly mé dcery se mnou.

Vše dobře šlapalo až do chvíle, kdy jsem se rozhodla za rodiči nečekaně zaskočit. Upekla jsem štrúdl, který táta moc rád.

Hned, když jsem vstoupila do bytu, jsem zaslechla něco, co mě úplně vyvedlo z míry: „Tati, za nákup si beru 320 korun,“ slyšela jsem Evu, když jsem vešla do předsíně.

„A ještě za benzin za tenhle týden, tentokrát jsem tě vezla dvakrát k doktorovi, mámu na odběr krve, takže patnáct set…“

To snad není pravda! Má to čtyři kilometry tam a čtyři zpátky, zdravotní středisko je ve vedlejší ulici! Vždyť za péči o ně bere peníze od státu. Chápu, že to není zase tak moc, ale účtovat jim benzin! „Evo, to snad nemyslíš vážně?“ vyjela jsem na sestru.

„Ty se nestydíš brát si peníze za benzin?! A i kdyby, vždyť tolik ani neprojedeš!“ nemohla jsem pochopit její neomalenost.

„Počítám to stejně, jako kdybych si vypisovala v nějaké firmě cesťák,“ vyštěkla. „Tak si to zkus dělat sama, když jsi tak chytrá!“ rozkřičela se a já svoji milovanou sestru nepoznávala.

Když jsem si uprostřed věty všimla, jak smutně nás máma s tátou pozorují, zastyděla jsem se. Položila jsem mlčky štrúdl na stůl a odešla.

Táta ji ještě kryje

Když jsem se za rodiči zastavila o týden později, všimla jsem si, že ve skleněné vitrínce chybí cenná souprava sklenic Moser. Naši je kdysi dostali jako svatební dar a používali je jen „svátečně“. „Evička říkala, že se hodí jejich Janičce,“ všiml si táta mého pohledu.

„Vždyť my už je stejně neužijeme. Máma už dokonce zapomněla, že tu sklenice stály,“ dodal sklesle. „Ale to je v pořádku, tati,“ usmála jsem se. „Proč byste nedali dceři a vnučce něco, co se jim líbí,“ snažila jsem se ho uchlácholit.

Krade jejich věci!

Přesto mi to nedalo, protože jsem se nemohla zbavit dotěrného pocitu, že tady něco nehraje! Začala jsem tedy hledat na internetu. Netrvalo dlouho a já na skleničky narazila hned na druhý pokus. Eva je nabízela v e-bazaru za šest tisíc.

Druhý den jsem jí zavolala. Nezapírala. „Co mě šmíruješ? Co je ti do toho?“ zvyšovala na mě nepříčetně hlas! „Nedovedeš si přestavit, jak je náročné se o ně starat!“ snažila se najít omluvu pro své podlé chování.

„Tak si najdi normální práci a ošetřovatelku budeme platit z těch sociálních dávek, které na naše bereš,“ utla jsem ji.

V tu chvíli třískla telefonem a ukončila tak hovor. Od té doby spolu už nemluvíme. K rodičům chodím tak, abychom se nepotkaly. Nemohu to stále pochopit. Jak může má sestra okrádat vlastní rodiče?

Zdena K. (56), Benešov