Řadu měsíců jsem se trápila svými psychickými problémy. Ničily mě deprese a pocity úzkosti. Styděla jsem se o tom mluvit, bála jsem se, že mě všichni odsoudí.

Bývala jsem úplně normální ženská s běžnými problémy. V práci se mi dařilo tak moc, že mě jednoho dne povýšili. Jenže šéf to místo původně chtěl pro svou ženu, a tak se ke mně podle toho také choval.

Dával mi těžké úkoly a každou mou chybu nebo zpoždění řešil veřejně přede všemi. Byla jsem pod obrovským tlakem. V práci jsem zůstávala dlouho do noci, abych vše stihla a neudělala chybu. I když jsem se ale opravdu snažila, stejně to bylo málo.

Začala jsem cítit beznaděj, ale dřela jsem víc a víc, abych dokázala, že na to místo mám. Po pár měsících jsem byla už strašně unavená, chodila jsem pozdě spát kvůli množství práce a budila se nad ránem s nočními můrami. Netrvalo dlouho a přidaly se i další potíže.

Nevstala jsem

Když jsem měla jít ráno do práce, cítila jsem se zle. Bolel mě žaludek, mlžil se mi pohled a čím více jsem se k firmě blížila, tím více mi bušilo srdce. Zašla jsem s tím k doktorovi. Ten mi doporučil mi vyšetření psychologem.

To jsem odmítla s tím, že nejsem přece blázen. Můj stav byl ale čím dál horší.

Kromě úzkostných stavů, které se dostavovaly pokaždé, když jsem šla do práce, mě přepadaly deprese, že něco nestihnu. Došlo to tak daleko, že když to na mě přišlo, nebyla jsem schopná vstát z postele.

Na to, abych své potíže řešila, jsem se ale příliš bála odsouzení od známých. Hodila jsem se proto skoro na měsíc marod, a doufala, že mi volno pomůže nabrat síly.

Začala jsem být docela v pohodě. Lépe jsem spala, a mohla jsem se dokonce i normálně najíst. Jako mávnutím kouzelného proutku byly mé potíže pryč. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla sama bez pomoci odborníků a bez léků. Jenže, jakmile se začal blížit den nástupu do práce, všechno bylo zpátky.

V té době mě navštívila sestra, která měla už nějaký čas podezření, že se něco děje. „Půjdeš k doktorovi a nechci slyšet výmluvy!“ rozkázala mi. Vysvětlila mi, že deprese a úzkosti jsou nemoc a není se za co stydět.

Dokonce prý i naše mamka mívala po rozvodu s tátou depresivní stavy tak silné, že asi rok a půl brala antidepresiva.

Lucie (64), Český Krumlov