Stíhá mě jedna rána za druhou

Total
1
Shares

Jsou lidé, kterým se ve všem daří. A pak jsou tu takoví jako já, kterým osud dává jednu ránu za druhou. Nevím, co jsem komu udělala…

Mé dětství nebylo úplně idylické, ale tehdy jsem to ještě tak moc nevnímala. Já se narodila po pěti letech a zřejmě jsem byla pro otce zklamáním. Začal pít a manželství rodičů se rozpadlo.

Táta prohlásil, že alimenty platit bude, odstěhoval se a od té doby jsem ho neviděla. Když jsem se po pár letech dozvěděla, že otec zemřel, necítila jsem vlastně nic. Nebyl součástí našeho života, alkohol mu byl přednější.

Nový dočasný domov

Za nějakou dobu po rozvodu rodičů jsme se odstěhovali k maminčinu novému příteli. To bylo asi nejhezčí období mého života. Bydleli jsme na vesnici v domku u jeho rodičů. Dalo by se říct, že nám tam nic nechybělo. Měli tam králíky, slepice, psy, kočky, dokonce prasátko.

Matčin přítel byl vdovec a měl syna, takže jsme s Jirkou získali nevlastního bratra a skvělé prarodiče. Hodně jsme se tam jako děti vyřádili, vlastně nám nic nechybělo. Jenže můj nevlastní dědeček mě měl radši. Víc, než bylo přípustné… Dlouho jsem tomu nerozuměla, takže dlouhá léta jsem si myslela, že je to normální, že „to“ asi dědečkové dělávají.

Jenže když na mě přicházela puberta, pochopila jsem, že je něco špatně, a svěřila se mamince. Ta na dědu uhodila. Vše popřel a nakonec nás děda osočil, že já jsem coura a moje matka taky, a vyhodil nás z domu. Matčin přítel nijak nezasáhl, a tak jsme se museli odstěhovat.

Nesli jsme to špatně. Jediné štěstí bylo, že mamka sehnala novou práci s ubytováním. Bylo to malé, žádná zvířátka, smutné. Ale Jirka se vyučil a sehnal si práci, já začala studovat ekonomku a doufala, že až začnu pracovat, bude to lepší.

Nešťastné známosti

V sedmnácti jsem si našla přítele. Byla to láska jako trám, alespoň z mé strany. Mamka ho ale nesnášela. Pořád jsem se s ní kvůli tomu hádala, uvažovala jsem, že odejdu z domova. Ale k tomu jsem odvahu nenašla a po neustálých hádkách a nátlaku doma jsem už byla tak otrávená, že jsem mu řekla, že se s ním raději rozejdu.

Kupodivu to přijal celkem klidně a chtěl po mně jen jedno: abych s ním zašla na poslední večeři. Souhlasila jsem, připadalo mi to romantické, ale to byla velká chyba. Místo do restaurace mě odvezl za město a v lesíku mě znásilnil. Pak mě tam nechal a ujel…

Nikomu jsem to neřekla, ale začalo mi být všechno jedno. Začala jsem chodit za školu, kouřit marihuanu. Nakonec mě vyhodili ze školy těsně před maturitou. Tehdy jsem potkala v naší partě jednoho kluka, se kterým jsem začala víceméně chodit a odstěhovala jsme se k němu. Byla jsem plnoletá a myslela si, že si konečně můžu dělat, co chci.

Jenže po nějaké době jsme už nemohli žít spolu, ale ani bez sebe. Věčné hádky, výhrůžky, bití, sledování… Z přítele se vyklubal paranoidní žárlivec. Po téměř dvouletém vztahu jsem byla psychicky zdeptaná a skončila na psychiatrii.

Dala jsem se tam nějak dohromady a smířila se s maminkou. Všechny mé věci zůstaly u bývalého přítele, ale já už s ním nechtěla mít nic společného. Po léčení jsem se vrátila domů, našla si práci a chvíli se zdálo, že se vše konečně obrací k lepšímu.

Vše se zamotalo

Pak jsem se znovu zamilovala. Michal byl úžasný člověk, skvělý chlap, o dvacet let starší než já. Zpočátku jsem k němu obdivně vzhlížela. Svěřila jsem se mu se vším, co se mi stalo, a jemu to nevadilo. Začali jsme spolu žít. Jenže po dvou letech jsem začala mít pocit, že mi něco chybí, že se starším partnerem o něco přicházím.

Do toho jsem poznala Karla. Odešla jsem od Michala a nastěhovala se s Karlem do pronajatého domku. Dokonce jsem si půjčila peníze od kamarádky, abych měla na zaplacení realitky a vratnou kauci. Jenže už po měsíci bydlení s novým přítelem jsem si uvědomila, že to není ono, a pocítila jsem stesk po Michalovi.

Začala jsem toho neuváženého vzplanutí litovat. Jenže jsem se bála vrátit, ani jsem nevěděla, jestli o mě bude mít Michal ještě vůbec zájem, a na krku jsem měla velký dluh. Naštěstí jsme našli k sobě cestu zpátky. A to je to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat. Je mi s Michalem dobře a já se snažím, aby bylo dobře i jemu se mnou.

Splácím dluh

Stále ale musím splácet svůj dluh. S kamarádkou jsem se dohodla na rozumných splátkách, ale i tak je to pro mě složité. Michal mi s tím nepomáhá, protože jsem mu neřekla, že dlužím a ani bych to po něm nemohla chtít. Naštěstí ode mne nechce žádné peníze na společné výlohy, takže doufám, že se mi nějak podaří svůj dluh splatit.

Nakonec jsem asi měla štěstí, že to takhle dopadlo. I když moje situace není zrovna růžová. Poslední dobou mi začal psát Karel, ať se k němu vrátím, že mě miluje a lituje, jak to dopadlo. Ale jsou to jen řeči, kterými se mě jen snaží srazit na kolena. Už si nechci dovolit žádný další přešlap.

Navenek se sice tvářím, jako že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem úplně roztrhaná. Jen doufám, že to snad na mně Michal nepozná. Trochu mě ale děsí právě ten náš velký věkový rozdíl. Vždyť on tady nebude věčně, a ani já už nejsem zrovna mladice – co když opět zůstanu sama a zase někomu naletím? Další průšvih bych už asi neustála.

Radka (47), severní Morava

Také se vám může líbit