Jezdím k moři, abych zapracovala na svém zdraví. Dělám to už dvacet let. Netušila jsem, že si tentokrát vyberu místo Toroni s krvavou minulostí…
Před sedmi lety jsme se s dcerou shodly na řeckém letovisku Toroni. V jeho těsné blízkosti stojí rozvaliny. Hned první den jsme se k nim vypravily. Rozvaliny byly obehnané pletivem se zákazem vstupu z důvodu archeologických vykopávek.
Myslely jsme si, že nám o místě povypráví delegát cestovní kanceláře, ale ten věděl všechno o fakultativních výletech a trzích v nedalekém přístavu, o historii místa nic.
Stejný sen
Hned první noc jsem měla živý sen. S dcerou jsme stály před vstupem na vykopávky. Ohlédla jsem se k letovisku, a na jeho místě stála dávná vesnice. V přístavu kotvilo mnoho rybářských lodí, všude pobíhali lidé v pradávných šatech chudého lidu. Najednou si nás jeden z těch rybářů všiml, přiběhl k nám a cosi dramaticky líčil.
Nerozuměly jsme ani slovo. Když jsme chtěly vykročit k rozvalinám, skočil před nás a křičel. Přiběhli další rybáři a jeden nám špatnou staročeštinou řekl, že tam nesmíme, že tam sídlí zlo. Jejich gesta a řeč byly tak naléhavé, že jsem se z toho probudila. To už se ale posadila na posteli i moje dcera. Líčila mi přesně to, co se zdálo mně.
Ráno jsme šly běhat
Vyběhly jsme po prašné kamenné cestě z vesnice a dcera mě nechala daleko za sebou. Nechtěla jsem to vzdát, funěla jsem, sotva pletla nohama, ale má vůle se nevzdávala. Lapala jsem po dechu a hučelo mi v uších – a najednou se to stalo!
Zakopla jsem o svou vlastní nohu a upadla. Pád nebyl nic strašného, ale vzduchu se mi nedostávalo. Nemohla jsem chytnout dech. V tu chvíli, jak jsem ležela na zemi a mozek měla překysličený, jsem slyšela naprosto zřetelně u svého ucha, jak kdosi křikl: „Vstaň a makej! Nebo tu chcípneš!“
Vyskočila jsem na obě nohy a rozhlédla se. Nikde kolem nebylo živáčka. Jen dcera na mě v dálce mávala a čekala. Kdo to byl? Jak bylo možné, že jsem tomu hlasu uprostřed Řecka rozuměla?
Duch otroka
Jako ve snu jsem doklopýtala k dceři. Hlavu jsem měla plnou toho zážitku. Selhaly mé smysly? Hlas byl tak zřetelný a naléhavý! Jaké ale bylo moje zděšení, když jsem se od české majitelky místního baru, která v místě žila už roky, dozvěděla, že ony vykopávky jsou prastarým překladištěm otroků. Mnoho jich zde zemřelo vyčerpáním nebo byli zabiti.
Byl ve snu snad jeden z těch nešťastníků, kdo v těchto místech padl pod bičem otrokáře? Stal se snad mou spřízněnou duší, když jsem mlela v běhu z posledního, a chtěl mi pomoct ve chvíli, kdy jsem už nemohla? Duchové komunikují prý telepaticky, A myšlenky mají jediný společný jazyk. To proto jsem tomu hlasu rozuměla?
Olga (62), Praha
