Byla jsem hrozně mladá, ale na svůj věk vyspělá. Rodiče mě už od dětství vedli k samostatnosti, a tak jsem si už v patnácti dokázala prosadit své.
Díky mamince, která mi vyprávěla spoustu zajímavostí a příběhů ze života, jsem získala dostatečný přehled a nikdy jsem neměla problém zapadnout. S partou kamarádů jsme v té době chodili do naší oblíbené restaurace.
Trávili jsme tam každou volnou chvíli. Znali jsme všechny, proto jsem si hned všimla, že je mezi námi někdo nový. Seděl u stolu hned u okna, spolu s kamarádem. Večer plynul, odhodlávala jsem se asi dvě hodiny, než jsem konečně něco podnikla. Pozvala jsem ho na panáka a on se nezdráhal kolo otočit. Povídali jsme si celou noc.
Chtěla jsem si ještě užívat
Začali jsme spolu chodit. Vydrželo nám to dva roky. Moji rodiče Honzu milovali, protože byl chytrý a hodně komunikativní. Proto bylo tak těžké se s ním rozejít. Jenže já byla pořád strašně mladá a neuměla jsem si představit, že už nepoznám někoho dalšího a neokusím jiný svět.
Rozchod ho mrzel, ale uznal, že bylo na všechno ještě moc brzy. Asi za rok jsem potkala Michala, stejně starého studenta medicíny, který si mě okamžitě získal. Chodili jsme spolu čtyři roky.
Cestovali jsme po světě, navštěvovali kina, galerie, kavárny. Pak jsem se s ním ze dne na den rozešla, protože jsem se najednou začala cítit jako v pasti. V té době mě ale čekaly státnice, a tak jsem na smutnění neměla čas.
Byla jsem zrovna v půlce psaní bakalářské práce, když jsem se zasekla u tabulek. Dumala jsem nad nimi pár hodin, když mi v mysli vytanul Honza. Ten to přece se statistikou uměl! Neváhala jsem a zavolala mu.
Zamilovala jsem se podruhé
Byl rád, že mě po tolika letech slyší, a ochotně se se mnou sešel. Povídali jsme si o starých časech, o tom, co se změnilo, a také o tom, co nás teprve čeká. Pak jsme se začali scházet každý týden a pokračovali v tom i potom, co jsem úspěšně obhájila svou bakalářku.
Od našeho prvního rande uplynulo skoro osm let a já už nebyla ta rozverná patnáctiletá holka. Zmoudřela jsem a zjistila, co od života opravdu chci. A já chtěla jeho. K mému nadšení cítil to stejné, a tak jsme spolu začali znovu chodit.
Chtěl čas pro sebe
Bláznivě jsem se do něj zamilovala, ale cítila jsem, že něco není úplně v pořádku. Když za mnou jednou přišel s pohřebním výrazem, věděla jsem, že moje tušení nebylo daleko od pravdy.
„Víš, Jano, mám tě fakt rád a dokážu si představit, že bychom spolu dál chodili, ale zrovna se na to necítím. Asi bych chtěl být chvíli sám. Ale nedokážu si představit, že bychom se nevídali vůbec,“ začal a já měla jasno. Ani já o něho nechtěla přijít. Domluvili jsme se, že se budeme občas navštěvovat a uvidíme, jak to všechno dopadne.
Zvítězila touha být spolu
Většinou jsme se scházeli na večeře, ale převážně jsem chodila k němu do bytu v centru Prahy. Trvalo to asi půl roku, než jsem si všimla, že pokaždé, když přijdu, je uklizeno. Potěšilo mě to, ale nepřikládala jsem tomu žádnou velkou váhu.
Za pár týdnů na mě čekala na kuchyňském stole kytička. Věci se začínaly vyjasňovat a pak přišlo to ráno, na které ráda vzpomínám dodnes. „Nechceš zůstat? Napořád,“ zašeptal mi do ucha.
Žádost o ruku
Po pár měsících společného bydlení jsme se vypravili na týden na hory do Rakouska. Lyžovali jsme, odpočívali a čas strávený uprostřed panenské přírody jsme si náramně užili.
Na jednom palouku si přede mě Honza klekl a napřáhl ke mně ruku s překrásným zásnubním prstýnkem. Rozbrečela jsem se jako malá holka. Svatbu jsme naplánovali na léto, a když přišel srpen, vzali jsme se u nás na chalupě.
Přišla celá rodina, a musím říct, že to byla svatba jako vystřižená z romantického filmu. Dodnes si ráda prohlížím fotoalba, a když narazím na obrázek s novomanželským polibkem, musím se pousmát.
Žili jsme spolu sotva rok, když jsem jednoho dne přišla domů, sedla si do koupelny na okraj vany a začala přemýšlet, kdy naposledy jsem měla menstruaci. Nebyla jsem si jistá, a tak jsem Honzu poslala pro těhotenský test.
Když přišel z lékárny, ještě hodinku jsem se odhodlávala ho použít. Honza na mě čekal za dveřmi koupelny a jakmile jsem z nich vykoukla, objal mě a začal se vyptávat. „Tak co, budeme rodiči?“ Když jsem kývla, vzal mě do náručí a šeptal, že se mu splnil ten největší sen. Nikdy dřív jsem necítila takové štěstí.
Největší štěstí
Osm měsíců nato se nám narodila malá Kristýnka. „Holčička,“ zašeptal a já věděla, že i když si více přál kluka, tak si ho okamžitě získala. První měsíce byly náročné, ale zároveň i ty nejkrásnější v našich životech. Malá ze mě udělala daleko silnějšího a méně sobeckého člověka. A Honza? Ten byl a stále je tím nejbáječnějším otcem a manželem na světě.
Jana D. (51), Praha
