Život se se mnou nemazlil, ale nestěžuji si. Nebyla jsem nikdy tak sama jako posledních pár let. Ale to se mělo změnit. Jenomže já to netušila. Měla jsem jít ke kartářce a měla bych klid.

S mým milovaným mužem Jarmilem jsem se loučila těžko. Jenže v životě i ti nejbližší odejdou. Nikdo z nás to vlastně vůbec nečeká a dost dobře s tím ani nepočítá. Na to se přece nemyslí.

Děti jsou radost

Nebyla jsem na tu vzniklou situaci zase tak sama. Moje dcery, Jarka a Jiřinka, stály při mně. Snažily se, holky moje, abych přišla na jiné myšlenky. Mají už rodiny, vnoučkové mě zbožňovali jako nějakou kouzelnou babičku.

Copak jsem před dětmi mohla smutnit? Děti jsou radost. A já si jí užila vrchovatě už jako máma. Jarka vystudovala farmacii a vede lékárnu, Jiřinka odjakživa měla ráda děti, a tak ji to přivedlo do mateřské školky.

Obě dcery září štěstím, protože se jim podařilo najít stejně skvělé chlapy, jakým byl můj Jarmil.

Všude muzika

Protože jsme muzikantská rodina, je radosti i tak dost. Jarmil byl kapelník, já s nimi zpívala, kdysi. Mou oblíbenou byla písnička Já bych se tak ráda vdávala. Písnička z roku 1940. Tehdy ji zpívala Marie Norrová, ale tu nepamatuji.

Děti mi ji nedávno pustily na počítači. Přesně skoro jako bych to byla já. Pánové z kapely i teď se občas zastaví. Na grilovačku, jako kdysi. To se pak staví Jarka i Jiřina s rodinami, je to docela pěkný mejdan.

Nový kapelník

Pánové pak na grilovačku přivedli posilu. Nemohli se shodnout, kdo by měl jejich spolku šéfovat, a tak si našli kapelníka. Svižný chlapík, inženýr, který si splnil sen. „Vždycky jsem chtěl mít kapelu,“ prozradil.

„Ale pořád to nějak nešlo.“ Vyprávěl mi pak o své ženě, o kterou se staral do poslední chvíle. „Mami, vdovec,“ mrkaly na mě dcery. Vrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zahnala jsem jejich návrhy. „Tátu nikdo nenahradí,“ pustila se do mě Jarka, „tady nejde o náhradníka.“

Můj společník

Prý si obě všimly, že nový kapelník po mně pokukuje. Což o to, domeček potřebuje mužskou ruku. Nemůžu pořád po zetích chtít, aby mi se vším pomáhali. Mají své rodiny, své starosti. A stavební inženýr by mohlo být terno.

Přistihla jsem se, jak o tom přemýšlím. Ale mnohem víc jsem myslela na to, jaký je to příjemný pán, jak se s ním krásně povídá. A já se cítila tak sama. Nejde o to, že mám kolem sebe milé lidi, ale nejsou tu každý den.

Najednou se objevil

Ještě párkrát se kapela stavila, pak u dveří stál kapelník sám. Stál za brankou, ale nezvonil. Ani bych si ho nevšimla, kdybych zrovna nevyrazila hledat Tuláka. Došla jsem k brance. „Copak?“ zeptala jsem se.

„Čekám, až si mě všimnete,“ usmál se. Pozvala jsem ho na čaj. Sedli jsme si na terásku, kytku kosatců jsem postavila s vázou na stolek mezi nás. „Už dlouho mi nikdo nepřinesl kytku,“ řekla jsem rozpačitě.

„Ale to přece není možné,“ podivil se. „Určitě k narozeninám květiny dostáváte.“ „Ale ty nejsou od muže, jsou od dětí.“ Povídali jsme si dlouho, do pozdního večera. Pak se omluvil, že si chci určitě odpočinout.

Dcery věděly své

Jarka i Jiřinka na mě tu a tam mrkaly. „Tak, mami,“ loudily nějakou informaci. „Co jako?“ dělala jsem nechápavou. Tuhle hru jsme hrály a bavily se u toho. Jenže moje dcery měly dokonce tajný plán, že mě znovu vyvdají.

A že si to i pořádně užijí. Vždyť tu moji první svatbu nezažily. ,Ale proč bych to dělala?‘ říkala jsem si. I takhle je nám dobře.

Bude svatba

Nemůžu tomu říkat pobláznění, ale začala jsem Otu mít ráda. Za půl roku jsme se domluvili, že bude bydlet u mě. Stejně tu byl častěji než u sebe doma. Hrál si s mými vnoučaty, jako by byl jejich děda. Laskavý děda.

A také mi brnkal na kytaru moje oblíbené romantické písničky. Na oslavě mých narozenin na mě Jiřinka vystřelila otázku: „Tak co svatba, mami?“ Dvanáct očí se na mě upřelo, co odpovím.

„Já bych se tak ráda vdávala,“ zanotovala jsem svou písničku. „Ale nikdo mě nechce,“ zasmála jsem se. Těch dvanáct očí po mně střelilo. „Ale to přece není pravda,“ ozvalo se sborem. Jako kdyby se všichni domluvili.

„A mě bys nechtěla, Liduško?“ Píchlo mě u srdce. Jen dva muži mi tak říkali, Jarmil a Ota. „Tak já do toho teda praštím,“ usmála jsem se.

Kamila B. (68), Fantiškovy Lázně