S mojí nejlepší kamarádkou Míšou jsme nejlepšími kamarádkami už od třetí třídy. Přísahaly jsme si, že nás nic nerozdělí. Teď o tom začínám pochybovat…
Na vysokou jsme šly každá jinam, ale ani toto období nás nerozdělilo. Prostě přátelství až za hrob. Po vysoké jsme se vrátily do rodného města. Bydlely jsme kousek od sebe, takže jsme spolu byly každou volnou chvíli.
Míša byla doktorkou na klinice a já zakotvila v reklamní agentuře. Prožívaly jsme krásná a bezstarostná léta. Obě jsme hodně vydělávaly, a tak jsme si mohly dovolit chodit do luxusních restaurací nebo jezdit na drahé dovolené. Obě jsme občas měly nějakou tu známost, ale nikdy nic vážného.
Manželství nám nevyšla
Když jsme oslavily třicáté narozeniny, začala Míša mluvit o tom, že slyší, jak jí bijí biologické hodiny. Myslela jsem, že jen žertuje, ale během měsíce mi představila vážnou známost a byl konec svobodného života.
Snad abych nezůstala pozadu, seznámila jsem se s Tomášem a krátce po sobě jsme se vdaly. Občas jsme se vídaly, ale protože jsem se odstěhovala za manželem, příležitostí bylo málo.
Mé manželství se ale po sedmnácti letech rozpadlo a já se vrátila domů. Jaké bylo mé překvapení, když první, koho jsem potkala, byla Míša, v té době už primářka. Ale také již rozvedená!
Jako by těch dvacet let nebylo
Navázaly jsme, kde jsme přestaly, než jsme se vdaly. Opět jsme byly nerozlučné. Míša ovšem měla známost, i když každý bydlel sám. Vše bylo úžasné do chvíle, než mě s ním seznámila.
Ivo byl neodolatelný chlap a mně spadla brada. Míša se s ním seznámila na nějaké společenské akci a jiskra prý přeskočila ihned. Ani jsem se nedivila! Snažila jsem se nedat najevo, jak mě ohromil. „Je to fakt sympaťák,“ pošeptala jsem Míše, která se šťastně usmívala. Od té doby jsem na něj nepřestala myslet.
Prostě jsem se na první pohled zamilovala. Takhle zamilovaná jsem nebyla nikdy a do svého ex už vůbec! „Bože, vždyť ti je padesát pryč. Prober se!“ opakovala jsem si stále dokola, ale nemohla jsem si pomoci, z hlavy jsem ho dostat nemohla. V noci se mi o něm dokonce zdávalo!
Ivo byl ale zamilovaný do Míši, a aby toho nebylo málo, po roce se vzali. A já jí to šla osvědčit. Málem jsem u toho omdlela. Můj princ na bílém koni sliboval lásku a věrnost jiné ženě a k tomu mé nejlepší kamarádce.
Stydím se za sebe!
Snažila jsem se přebít lásku láskou, ale nefungovalo to. Nakonec jsem se rozhodla k zoufalému činu. Iva jsem „jako“ potkala před jeho prací a nabídla mu odvoz.
Vzala jsem to kolem svého bytu a nezávazně mu nabídla, jestli by si nedal kávu, že mě zlobí zámek, tak jestli by se na to při té příležitosti nepodíval. Souhlasil. Asi ho ani nenapadlo, co ho čeká!
Doma jsem mu vyznala lásku a svedla ho. Byl zřejmě tak vyvedený z míry, že se ani nebránil. Když bylo ale po všem, ani nepromluvil a zmizel. Od té doby je mi ještě hůř než předtím.
Zamilovaný do mě není a zřejmě mě už nebude chtít ani vidět. Jestli se svěří Míše, přijdu i o nejlepší kamarádku. Co mě to sakra napadlo, udělat takový podraz?
Olga S. (53) Jihlava
