Psal se rok dva tisíce, pomaličku se blížil konec mého vysokoškolského studia a z vykuleného nováčka se postupně stával zkušený harcovník. Tenhle přerod na mě byl dobře patrný.

Ošklivými chodbami jsem probíhala rychlými a účelnými kroky a v knihovně se vrhala přesně do těch správných řad a hledala v těch správných autorech. Byla jsem energická, pilná a v podstatě nic mě nedokázalo vyvést z konceptu.

Snad jen překrásný černooký asistent, kterého jsem sem tam potkávala u automatu na levnou rozpustnou kávu. Už jen pohled na něj mě nutil zrychlit, jen aby neuviděl zrádný ruměnec a nevšiml si astmaticky zrychleného dechu.

Zároveň v jeho blízkosti a přitom plná odvahy a smyslnosti jsem byla jen ve svých snech. A to bylo všechno. Odborní asistenti nás totiž nic neučili, neměli právo zkoušet a tak byl můj idol opravdu jen prchavou vidinou.

To léto mě čekalo poslední kolokvium a pak už jen dva měsíce volna. Když jsem se ráno chystala, připadala jsem si jako samuraj, který obléká rodovou zbroj. Slavnostní  šaty jsem měla jen jedny a ve zkouškovém období jsem je zapínala každé tři dny.

Byl to takový pravidelný rituál. Neméně naučeně jsem pak usedla před kabinet a zdravila kolegy. Přitom jsem si všimla kamarádky, která hned začala horečně gestikulovat:

„Osolsobě prý nemá čas zkoušet. Tak to za něj musel vzít ten mladý asistent. Už vyrazil pět lidí. Je to pěkně nefér, vždyť ani netuší, co nám starý pán zadával za literaturu!“

Nevěnovala jsem jí pozornost. Sabina byla hodná, ale trochu hysterická. Copak není jedno, kdo nás bude zkoušet? Buď je student připravený a nebo není. O tři minuty později už mi to tak nepřipadalo.

Dveře se totiž otevřely a v nich stál nikoli asistent, ale můj asistent. Podíval se na mě a řekl:

„Slečno Kuklínková, pokud mohu poprosit…“

Kolena se mi proměnila v rosol a hrůzou jsem zapomněla dýchat. Ani mě nezarazilo, že zná mé jméno.

Omámeně jsem vplula do kabinetu a skoro omdlela do širokého křesla. Na otázky jsem odpovídala zajíkavě a vůbec jsem měla pocit, že ze sebe dělám pitomce. Ten nádherný muž se na mě, chudák, nedokázal ani podívat.

Zjevně si říkal, co že jsem to za pitomou slípku. Zodpověděla jsem sice všechny otázky, ale rozhodně ne s bravurou, kterou bych od sebe očekávala. A zjevně jsem nebyla sama:

„Slečno Andreo, to nebylo špatné, ale také ne dokonalé. Nerad bych vám kazil průměr, a tak bych si vás dovolil pozvat ještě na září,“ zakončil zkoušející můj trapný výstup. Posmutněle jsem kývla a vyklopýtala na chodbu.

Svářely se ve mně zcela protichůdné pocity. Na jednu stranu mi bylo líto, že jsem kolokvium neudělala, ale ve skutečnosti by stačilo zvednout telefon či napsat a asistent by mi patřičný počet kreditů udělil. Šlo jen o známku.

Takhle jsem vlastně získala možnost vše dopilovat. Celé léto jsem proto pilně studovala. Jediná přestávka, kterou jsem si dopřála, padla na nákup nových šatů. V září jsem pak v oblečení pro princeznu a s vědomostmi profesora vyrazila na zkoušku.

Jenže ouha, pan asistent celou zkoušku zkoumal špičky mých taktéž nových a krásných střevíčků a kladl mi otázky, které by nezodpověděl ani ten domnělý zasloužilý akademik. Obstála jsem, ale nikoli se ctí.

Na konci setkání jsme se tedy dohodli, že se v průběhu září ještě setkáme a já doladím, co jsem zanedbala. Následovalo další studium podpořené dalším nákupem. Nyní jsem již byla přesvědčená, že neexistuje nic, čím by mě vyvedl z míry.

Poslední peníze padly na ty nejkrásnější šaty na světě a já nastudovala vše, co se nastudovat dalo. S klidem a sebevědomím jsem mu hleděla do těch nádherných černých očí.

Sice jsem si připadala jako jogín, který hraje na píšťalku kobře, ale neuhnula jsem ani o píď. Na vše jsem odpovídala klidně, vyrovnaně, přesně a s přehledem, který mi daly ty měsíce a měsíce studia. Když jsem skončila, byla jsem se sebou dokonale spokojená.

Za to pan asistent vypadal jako hromádka neštěstí. Zbortil se sám do sebe, hlavu ukryl do dlaní a když konečně promluvil, rezonovalo mu v hlase nelíčené zoufalství.

„Ano, to bylo perfektní. Bylo to perfektní a já přišel o poslední záminku, pod kterou jsem se s vámi mohl vídat. Byla jste skvělá už napoprvé. Promiňte mi to, Andreo.“ Pak, aniž by čekal na mou odpověď, rychle odešel. Zůstala jsem v jeho pracovně a seděla celá zkoprnělá a neschopná pohybu.

Všechno najednou dávalo smysl a to ten nejsladší smysl na světě. Celou dobu mě miloval! Jako blázen jsem se rozběhla univerzitní chodbou. Vysoké podpatky mi pohyb dost komplikovaly, a tak jsem ho dostihla až u automatu na kávu.

Stál tam jako učiněná hromádka neštěstí. Popadla jsem ho za ramena, otočila čelem k sobě a dlouze a vroucně políbila. Na tváři mě zaškrábaly jeho vousy a ústa mi naplnila slaná chuť slz. Zbytečných slz. Čekala nás totiž na nejkrásnější a nejromantičtější láska našeho života.

Andrea, Brno