Sedím na okenním parapetu a koukám ven. Podzimní ulice hraje všemi barvami. Paprsky babího léta řežou do očí. Pálí chodce do zátylků a spalují jejich holou kůži. Představuji si, jak mě objímají mužské ruce.

Jemně mě drží kolem pasu a po chvíli sjíždějí stále níž a níž. Na boky a na stehna, kde se nejistě zastavují. Ty ruce patří Martinovi. Mé tajné lásce. Klukovi, co bydlí ve stejném činžovním domě jako já. Má malý byt ve stejném patře.

Žije ve vedlejším podnájmu a vchod do jeho bytu je naproti mým dveřím. Oba naše byty spojuje úzká chodba. Téměř veškerý svůj volný čas tedy tráví jen maličký kousek ode mě. Někdy ho slyším, jak někomu zuřivě telefonuje. Pouští pračku. Nebo poslouchá hudbu.

Několikrát jsme se potkali přímo na té naší uzoulinké chodbě a jednou jsme do sebe dokonce vrazili. Nesla jsem v rukou obrovskou tašku s nákupem a Martin zrovna vycházel ze svého bytu.

Nešlo o nijak prudkou srážku, ale na vysypání tašky plné potravin a sprchových gelů to stačilo. Martin, i přestože spěchal, mi galantně pomohl nákup sesbírat a znovu nastrkat do tašky. Má tak velké hnědé oči a roztomilý úsměv. Světle plavé vlasy mu splývají na ramena.

Občas spolu od té události prohodíme pár slov a minule mě dokonce pozval na kafe. Samozřejmě ne k němu domu. To bych ostatně odmítla. Za rohem našeho společného domu je jedna velmi sympatická kavárna, kde prodávají nebesky lahodné zákusky.

Vím to, protože tam občas chodíme s kamarádkou. Bětka bydlí jen o dva bloky dál. Známe se od základní školy a velmi často jedna druhou navštěvujeme. Ale zpět k Martinovi, do té kavárny spolu máme jít dneska ve čtyři.

To znamená, že Martin mě vyzvedne zhruba za půl hodiny. Nejvyšší čas na to začít s přípravami.

V šuplíku se spodním prádlem lovím vhodná tanga a ladící podprsenku. Co kdybychom se už na prvním rande dostali dál, než většinou bývá slušné a obvyklé? Směji se sama sobě. Vyloučené to ale není. Žijeme jen jednou, takže proč si neužít, že?

Na bílé kalhotky si navlékám elastické legíny světle béžové barvy a následně ze skříně vytahují bílé tričko s krátkým rukávem. Venku je přece stále teplo a slunce svítí jako o život. Prostě pohoda. Rty si obtahuji jasně rudou rtěnkou.

S očima se příliš nepářu, orámuji je černou tužkou na oči a řasy natočím super-maxi prodlužující řasenkou. Takže, dílo je hotovo.

Na tvářích ještě s pomocí zdravíčka vytvořím lehký ruměnec a vyšpulím na svůj obraz v zrcadle pusu. Musím uznat, že mi to fakt sekne. Sladké koťátko k pomilování. Je to tady. Martin přichází. Nesměle klepe na dveře a tváří se jako školák.

„Moc ti to sluší. Vážně, Míno,“ lichotí mi.  Svůdně se něj usměji a ve spěchu házím do tašky pár nezbytností, bez nichž bych se v následujících šedesáti minutách v žádném případě neobešla. Žvýkačky, rtěnku, voňavku, telefon a peněženku.

Kondomy jsem si do boční kapsičky stačila vsunout už předtím. Nepozorovaně. Ok. Můžeme vyrazit.

„A co jsi dnes dělala?“ ptá se mě zdvořile. Odpovídám v podobně nenuceném duchu. Vlastně nic moc. Byla v práci, uklízela a koukala na lidi z okna. Objednávám si v kavárně lehký jahodový koktejl. Nealkoholický. Konverzace se pomalu rozbíhá. Martin, zdá se, ztrácí zábrany.

„Onehdy jsem u tebe opět viděl tu tvou kámošku. Takovou blondýnku,“ snaží se, ale já příliš nechápu, kam tím míří.

„Jasně, Bětka. Je to hrozně milá holka. Pro druhé by se rozdala. Navíc s ní je vážně sranda,“ říkám.

„Hm, a co dělá, jaký má zájmy a tak?“ Přemýšlím, jestli si ze mě dělá legraci. To mě sem vážně vytáhl, abych mu zprostředkovala rande se svou nejlepší kamarádkou? Sakra. Jako by nic, odpovídám, kde Bětka pracuje, co dělá ve volném čase.

Zdá se, že Martina to velmi zajímá. Vyptává se mě na podrobnosti a já nejsem skoupá na slovo. Vyprávím a vyprávím. Přidávám dokonce i pár vhodných perliček z našeho společného dětství.

„Myslíš, že bychom někdy mohli společně s Bětkou vyrazit na takové malé rande ve třech?“ Zamrká na mě Martin rozmarně.

„Tos uhádl, hochu!“ pomyslím si. „Já mám příští týden vážně nabytý a přes příští to samé, ale jestli chceš, dám ti na Bětku číslo a řeknu jí o tom. Zítra jí můžeš klidně brknout, jo?“ Tetelí se blahem. Pitomec. Projíždím seznam kontaktů v telefonu. Už to mám!

Roman. Můj kamarád s vypracovanou postavou a čtyřprocentní orientací, který mi minulý týden brečel na rameni, jak chudák nemůže najít vhodného partnera. Vlastně jsme tak trochu na tom rameni poplakali vzájemně.

S nevinným úsměvem diktuji Martinovi Romanovo číslo. Jistě bude mít radost, Martin je fakt kus. Obávám se ale, že to potěšení nebude oboustranné.

Vendula, 28 let