Většina lidí má na dětství ty nejkrásnější vzpomínky. Já ne. Tuto dobu jsem totiž trávila po nemocnicích a zatímco jiná děvčátka nosila puntíkované šatečky, mým oděvem se stal nemocniční andělíček.
Změnu přinesla až prepuberta, kdy se konečně našel vhodný dárce a já dostala novou ledvinu.
Můj život se od základů změnil. Nastoupila jsem na gymnázium, začala malovat a především jsem potkala Patrika. Tenhle zlatovlasý anděl byl mou první, největší a jedinou láskou a já okamžitě poznala, že je nám souzeno být navěky spolu.
Milovala jsem ho víc, než svůj život a on mé city opětoval. Zanedlouho jsme se k sobě nastěhovali a pár let na to už nám vyzváněly i svatební zvony. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Zrovna v den, kdy jsme poprvé otevřeli choulostivé téma potenciálních potomků, mě stihla prudká bolest v kříži. Když jsem pak v moči našla krev okamžitě jsme jeli do nemocnice.
Bohužel to nebyl planý poplach. Má náhradní ledvina selhávala. Bylo zapotřebí rychle sehnat vhodného dárce a nikdo z mé rodiny nepřipadal v úvahu. Zoufale jsem objala svou lásku, jako by mi jeho pevné a hřejivé náručí mohlo přinést vysvobození.
Patrik mě líbal do vlasů a snažil se tvářit statečně, ale i tak jsem cítila, jak se chvěje. Tahle zpráva náš život úplně změnila. Začala jsem být vzteklá a podrážděná. Prvopočátek byl vlastně úplně nenápadný.
Nejdřív jsem na banální otázky odpovídala zbytečně zostra. Za pár dní už křikem a netrvalo dlouho a kvůli každé prkotině létaly talíře. Pak přišly omluvy a slzy, ale k čemu jsou pouhé řeči? Co se stalo, stalo se.
Rozbité skleničce ani ta nejupřímnější omluva nevrátí původní tvar. A rozbitého toho u nás bylo čím dál tím víc. Patrik přitom dělal co mohl. Dokonce si v práci vyjednal home office, aby mohl být pořád se mnou. Mně ale bylo všechno málo.
Přišlo horké a dusivé léto. Tělo zaplavené toxiny přestávalo poslouchat, a tak jsem mátožně pospávala a budila se zpocená, zmatená a unavená.
Horký vzduch se ani nehnul a pocit bezčasí podporovalo i to, že Patrik stále seděl u počítače a donekonečna poslouchal jeden a týž pořad. Změna přišla až po čase. Když můj manžel poprvé poněkud tajnůstkářsky zmizel, docela jsem to uvítala.
Jenže se ztrácel čím dál tím častěji. Neřekl, kam jde, vracel se pozdě a často byl viditelně unavený. I v těch vedrech se navíc neváhal obléci do košile s dlouhým rukávem a mé podezření se tak měnilo v jistotu.
Má nějakou ženskou a už se nemůže dočkat, až konečně zhebnu, aby si ji sem mohl nastěhovat.
Má skleslost dosáhla vrcholu. Natrvalo jsem přesídlila do pokoje pro hosty a mým jediným oděvem se stala propocená a pokydaná noční košile. V místnosti s okny na východ jsem se pomalu pekla.
Patrik už mizel skoro každý den a kdykoli mu zazvonil telefon, běžel s ním na balkon. Hluboko v duši jsem umírala žalem, že ztrácím svou životní lásku, ale bylo jasné, že takhle to nejde dál. Smířlivě jsme tedy navrhla, že nemusí čekat na mou smrt.
Můžeme se přece rozvést. Byt mu klidně nechám a přesídlím do LDN. Když jsem svůj monolog končila, vypadalo to, že můj manžel asi omdlí. Nápadně se totiž zapotácel a byl by i upadl, kdyby se v poslední chvíli nechytil desky stolu. Pak zalapal po dechu a přidušeně zašeptal:
„Tohle si myslíš? Ach lásko, nechtěl jsme tě takhle trápit! Všechno je jinak!
Chodil jsem do nemocnice na testy, protože bych ti rád daroval svoji ledvinu!“ Pak se rozpovídal o složitém právním pozadí, dlouhé řadě testů a přitom neustále zdůrazňoval, že je vhodným dárcem a kýženému zákroku nestojí vůbec nic v cestě.
Poslouchala jsem oněmělá blahem. Všechna ta hrůza se přetavila v pocit úžasného štěstí, které mě zaplavilo jako jasná a zářivá vlna. Můj nádherný a ušlechtilý manžel mě neopouští a já budu žít. Budu žít a budu zdravá! Všechno bude zase v pořádku.
Toho dne jsme se poprvé po strašně dlouhé době milovali a já si připadala nasycená, spokojená a silná jako lvice po úspěšném lovu. Vůbec jsem nepochybovala, že vše dopadne dobře.
Nadešel den D hodina H a minuta M. Tým lékařů byl již připraven a připravena a plna odhodlání jsem byla i já. Nepochybovala jsem o zdaru celého zákroku a stejně optimistický byl i můj Patrik. Před operací jsme se ještě vroucně políbili, a pak oba zavřeli oči.
Když jsem se probudila, cítila jsem se mnohem lépe. Operace byla úspěšná, rekonvalescence krátká a nyní už žiji plný a aktivní život. Jen se sportem to nesmím moc přehánět a systematicky se vyhýbám nezdravému jídlu a alkoholu. Stejně jako všechny těhotné.
Naše Lucinka se má narodit na nový rok a už teď se na ni oba moc těšíme. Tenhle náš malý drobeček ještě neví, že má obrovské štěstí. Jejím otcem je totiž nejlepší muž na světě.
Petra, 26 let, Lovosice
