Punťa měl začátek života dost drsný, přesto na lidi nezanevřel a vyrostl z něho milý a hodný psík.
Jednou jsem se vracela z práce domů, a když jsem se blížila k domu, všimla jsem si nezvyklého shluku lidí v naší obvykle spíš tiché ulici. Zvědavost mi nedala, připojila jsem se k hloučku a ptala se, co se děje.
Nález v popelnici
Rozhořčený soused, který šel vynést smetí, prý uslyšel z popelnice nějaké divné zvuky – nejdřív se polekal a skoro se bálů víko otevřít, ale nakonec mu to nedalo a udělal to. V popelnici na dně trochy odpadků ležel zavázaný pytel, který se hýbal. Kňučení prozradilo,k že to bude nějaké zvíře, a tak se rozhodl, že se podívá. A taky ano, když pytel rozvázal, krčilo se v něm zubožené štěně. Vypadalo hrozně, vyhublé a plné blech, na hlavě zaschlou krev. Vypadalo to, že malého psíka někdo nejdřív týral a pak se ho zbavil zrovna v naší popelnici. Nechápali jsme, jak se někdo může takhle strašně chovat k němé tváři! Mezitím se tu shromáždili další lidé a společně jsme řešili, co s tím chudákem budeme dělat. Pak někdo navrhl zavolat policii, aby zařídila převoz do útulku. To také soused udělal a pak jsme čekali na příjezd strážníků. Pak se k této situaci nachomýtla sousedka Marie z našeho patra, starší paní, která šla zrovna z nákupu. Taky se u nás zastavila a ptala se, co se tu děje. Když jí soused vysvětlil, jak se věci mají a že už jsme volali policii, zadívala se smutně a dlouze na ten zubožený špinavý chomáč chlupů. Po chvíli opravdu dorazila policie a ptala se, kde je to štěně. Sousedka se ale v tu chvíli rozhodla, že si psíka vezme k sobě. Umluvila strážníky, že se ho ujme a vyléčí ho. Vysvětlila jim, že žije sama, je opuštěná, vlastní děti na ní kašlou. A to štěně se na ni prý tak prosebně dívalo… Zaslouží si mít hezký domov. Strážníci to nakonec vzdali, stejně se jim nejspíš nechtělo burcovat odchytovou službu, natož brát do auta zablešené špinavé zvíře. A tak si sousedka domů odnášela nového spolubydlícího.
Nerozlučná dvojka
Byli jsme přirozeně všichni zvědaví, jak si pejsek povede. Jen jeden ze sousedů, pán zezdola, byl dost skeptický a bručel, že blechy se určitě rozšíří po celém domě, ale ostatní paní Marii fandili. Měla jsem informace „z první ruky“, vždyť jsme bydlely na stejném patře, a tak jsem od začátku mohla sledovat tu úžasnou proměnu. Jako první vzala paní Marie psíka do vany a s mojí pomocí ho pořádně vykoupala. Pak ho vzala k veterináři, který štěně prohlédl, zkontroloval, ošetřil a vydezinfikoval mu ránu na hlavě, která naštěstí nebyla nijak vážná a dal jí přípravek proti blechám. Jinak bylo štěně v pořádku, bylo jen hrozně vyhladovělé a zanedbané. Psík dostal jméno Punťa a protože se o něj Marie opravdu vzorně starala, přilnul k ní a nedal na ni dopustit. Byli nerozlučná dvojice, Punťa ji doprovázel, kamkoli šla, byl učenlivý a poslušný, a ačkoliv svůj psí život začal nedobrým zážitkem, nezanechalo to na něm žádné následky a k lidem se choval přátelsky. Marie mu věnovala všechen svůj čas. Od té doby, co byl s ní, úplně rozkvetla, konečně měla nějakou živou duši, o kterou se mohla starat, se kterou si mohla povídat a která jí rozuměla. Nakonec i soused zezdola pochopil, že od Punti žádné blechy ani jiné nebezpečí nehrozí, a když Marii s Punťou potkal, oba pozdravil.
Punťa zachráncem
Léta ubíhala, paní Marie už hůř chodila, ale procházky s Punťou absolvovala pravidelně. Její společník jí dokonce zachránil život – jednou mi vyprávěla, že si doma postavila na sporák konvici s vodou na čaj a než se voda začala vařit, usnula. Spala tvrdě, a protože sporák stál u otevřeného okna, stačil závan větru, který připlácl záclonu k hořáku s konvicí a záclona okamžitě chytla. To už ale Punťa nelenil, běžel do pokoje a skákáním a štěkáním Marii probudilo. Prý rozespalá nejdřív vůbec nechápala, co se děje, protože Punťa se normálně takhle nikdy nechoval. Ale protože ji tahal za tepláky, vstala a šla se podívat do kuchyně. Záclona už byla v plameni, ale naštěstí nestačilo chytit nic jiného, takže to spravil kyblík vody a bylo po požáru. Až pak si uvědomila, co všechno se mohlo stát, nebýt Punti. Mohla vyhořet, udusit se kouřem a kdyby pomoc nepřišla včas, nakonec mohl chytit třeba i celý dům! A říkala mi, že tím jako by jí chtěl Punťa splatit to, že se ho ujala. Tomu jsem i docela věřila, protože věřím, že nezištné dobré skutky bývají, i když ne vždy, odměněny. Často jsem potkávala paní Marii s Punťou při jejich procházkách parkem, když jsem se vracela z práce, většinou už posedávala na lavičce a Punťa rejdil kolem jejích nohou. Vždycky jsem ho pohladila, prohodily jsme pár slov a Punťa přitom radostně vrtěl ocáskem. Už to nebylo dávno to ubohé štěňátko, stal se z něj rozumný dospělý psík. Musím přiznat, že ačkoliv my jsme doma žádné zvíře neměli, přirostl mi k srdci.
Nechutné tahanice
Jednoho dne ale paní Marie zemřela. Stalo se to ve spánku a k ránu mě probudilo zoufalé vytí Punti. Zvonili jsme, klepali, ale nikdo neotvíral, až nakonec jsme zavolali policii a nechali byt otevřít. Nedalo se už vůbec nic dělat. Úřady vyrozuměly Mariiny děti, měla dva syny, kteří hned přijeli, ačkoliv jinak se tu už dlouhá léta neukázali. Ale myslela jsem si, že si aspoň jeden z nich vezme Punťu k sobě, když zůstal tak sám, bez paničky. Punťu skutečně odvezli, ale po nějaké době jsme se dozvěděli, že ho okamžitě šoupli do útulku. Zato o byt, dědictví po matce, se málem poprali, protože každý zdědil polovinu a přitom oba tvrdili, že byt je jen jeho. Dokonce prý na pohřbu matkyx seděli každý na opačné straně a nepromluvili spolu ani slovo, to ale vím jen z doslechu. Nakonec to došlo tak daleko, že se o byt soudili, soudní jednání se protahovala a byt zůstával prázdný a tichý. Z chování Mariiných synů jsem byla znechucená a vždycky, když jsem šla kolem jejích bývalých dveří, bylo mi z toho smutno. Ale říkala jsem si, že než mít za nového souseda jednoho z jejích synů, je to takhle lepší. Nakonec byl případ uzavřen, synové byt prodali a peníze si nejspíš nějak rozdělili a byt koupila mladá rodina s dítětem.
Nešlo ho tam nechat
Ještě předtím jsem si ale pořád říkala, co je asi s Punťou. Určitě nechápe, kam zmizela jeho panička a proč ho odvezli z jeho domova. Po nějakém čase mi to prostě nedalo a rozhodla jsem se vydat do útulku, abych zjistila, jestli si ho už někdo vzal. Jenže i když už uběhlo půl roku od Mariiny smrti, Punťa tam stále seděl, celý smutný, opelichaný a hubený žalem, protože nechtěl skoro žrát. Paní z útulku mi říkala, že takhle moc šancí na umístění nemá. Když jsem se přiblížila k jeho kotci a když mě spatřil, poprvé po té době, co tam byl, zavrtěl ocáskem a dokonce vstal. Evidentně mě poznal a vzpomněl si na mě. Stál tam na svých hubených nožkách a celý se třásl. Slzy se mni draly do očí, když jsme ho viděla, a okamžitě mi bylo jasné, že ho tam nechat nemůžu, protože to by byla jeho jistá smrt. Nakonec jsem tedy vyřídila a podepsala potřebné papíry a pak už si Punťu odvážela domů. Když jsme vešli do našeho domu, chtěl si to namířit neomylně k Mariiným dveřím. Jen jsem smutně zavrtěla hlavou, a on, jako by to konečně pochopil, svěsil hlavu i ocásek a je tam tak smutně stál. „Pojď, půjdeme domů,“ řekla jsem mu tiše a on se nechal poslušně odvést. Doma jsem manželovi všechno vysvětlila s tím, že si Punťu prostě musíme nechat. Nejdřív se mu to moc nezdálo, ale nakonec souhlasil, protože mu ho bylo taky líto. Odvezl mě k veterináři, kterému jsme celou situaci vylíčili. Prohlédl Punťu a pak nám řekl, že jen potřebuje zesílit a že nám ještě nějakou dobu může dělat radost. No, nějaký čas to sice trvalo, ale Punťa se nakonec vzpamatoval. Chodila jsem s ním na procházky do parku, kam chodíval s paní Marií a vždycky, když jsme šli domů kolem jejích dveří, chvíli zůstal stát a jakoby tázavě se na mě zadíval. Vždycky jsem zavrtěla hlavou a on pak poslušně pokračoval se mnou domů. Zůstal u nás rok, pak odešel do psího nebe. Ale jsem ráda, že jsme mu mohli aspoň ten poslední rok života udělat zase aspoň trochu hezký.
Monika (55), Plzeň
