Dřív bývalo běžné, že když chtěl muž pozvat ženu na skleničku, platil on. Dával tím najevo, že není žádný chudák. Že je schopen se o svoji rodinu postarat. Dnes by si snad chlapi nejraději nechali vše zaplatit.
Dřív by se chlap raději propadl do země, než aby za něj ženská platila…Vypadal by totiž přede všemi jako neschopný budižkničemu. To mi říkala babička. Dnes je doba jiná.
Skoro žádná žena už nečeká, že by jí snad muž něco platil a skoro automaticky si vše dělí napůl.
To já jsem ještě ze staré školy. Nepotřebuji chlapa, co si mě bude vydržovat, ale normální útratu v restauraci by měl zvládnout normálně zaplatit.
Soused byl pohledný štramák
Když jsem se před mnoha lety rozvedla, napřed jsem si nechala trochu času na rozmyšlenou, užívala si konečně dny, které jsem měla jen sama pro sebe a věnovala se práci. Časem mi ale přeci jen společnost osoby opačného pohlaví začala chybět.
Měla jsem sice svůj malý obchůdek s oděvy z druhé ruky, takže jsem si měla přes den s kým povídat, ale přeci jen šlo především o dámskou klientelu. A nebyla jsem zase ještě tak stará, abych na chlapy zanevřela.
Jednou jsem zaslechla hovor svých zákaznic: „Maruško, podívej, to je náš soused ze čtyřky,“ upoutaly moji pozornost a koukaly ven s evidentním zalíbením. Zadívala jsem se stejným směrem. „Je už nějakou dobu sám, a přitom to je tak přitažlivý chlap! Ivanko, to by byla partie pro vás, Ivanko!“ obrátily se na mne.
Trochu jsem se začervenala. „No jo, přece ho ale nebudu přepadávat na ulici,“ usmála jsem se na ně. „Nebojte, my něco vymyslíme,“ spiklenecky na sebe mrkly.
Dohodily mi chlapa!
Hned další den jsem ale na sympatického souseda narazila zase, zrovna ve chvíli, kdy jsem zavírala obchod. Usmál se na mne a pozdravil! „Že by ty dvě opravdu něco ukuly?“ pomyslela jsem si a úsměv opětovala. Další dva dny se nedělo nic.
Třetí den na mě čekal před obchodem s kytkou! „Víte, moc se omlouvám, už delší čas si vás všímám a moc rád bych vás pozval na kávu nebo víno. Samozřejmě, pokud nejste zadaná!“ pronesl nesměle a lišácky na mě mrkl.
„Je to jasné! Ženský mi domluvily rande,“ řekla jsem si a v duchu jim poděkovala. Tomáš, jak se představil byl totiž zblízka ještě přitažlivější než zdálky. „Ráda přijímám a volím víno,“ odpověděla jsem.
Zaplatil si deci vína
Domluvili jsme se na páteční pozdní odpoledne. Dala jsem si dvě deci Merlotu, který mám ráda. Tomáš zkoumal vinný lístek ze všech stran, až mi to bylo trapné, nakonec si objednat deci toho nejlevnějšího bílého vína.
Tenkrát jsem tomu ještě nepřikládala žádný význam, protože jinak to byl opravdu moc prima večer.
Tom byl galantní, společenský a hezky se s ním povídalo. Když přišla servírka s účtem, klidně řekl. „Já prosím platím deci bílého a jednu vodu.“ To mi vyrazilo dech, ale nijak jsem to nekomentovala a uhlídala si výraz obličeje.
Byla jsem zvyklá, že pokud někoho pozvu, tak logicky platím já… Holt zřejmě nová doba proniká i do starší generace.
Nepřinesl mi ani kytku!
„Byl to moc příjemný večer, Ivano,“ doprovodil mě až před dům. „Vyrazíme si spolu ještě? Já bych moc rád!“ sdělil mi při loučení. A tak jsem ho já husa pozvala na nedělní oběd. Vařím ráda a
Tomáš při našem prvním setkání neustále mluvil o tom, jak špatně jim vaří v závodní jídelně. „A přitom je to tak drahé, Ivo, vždyť ty suroviny zase tolik nestojí,“ rozebíral nekonečně dlouho.
Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že taky nemůžu prodávat triko za pět korun, protože k jeho výsledné ceně musím započítat i to co zaplatím za nájem, energie a platy. Ale zdálo se mi, že to moc nechápe nebo nechce.
Odbyl mě drobností
V neděli zazvonil pět minut před dvanáctou. Pravda, trochu jsem očekávala, že přinese třeba kytku nebo víno. Z kapsy saka vytáhl Raffaello – tři kuličky! „Maličkost pro tebe,“ správně to pojmenoval a tvářil se, jako kdyby mi dával něco mimořádného.
„Tady to voní,“ hned nasál a hnal se dál, „to je jak u maminky.“ Svíčkovou chválil do nebes a dvakrát si přidal. Měla jsem radost, že mu chutná. Skoro to vypadalo, že se neudrží a řekne si ještě o příděl na doma.
Spořivý, ale šikula
Pak si všiml, že mi nesvítí žárovka v komoře a že mi kape kohoutek. „Máš tu nějaké nářadí?“ zeptal se a okamžitě se pustil do opravy. To mě opravdu potěšilo. Možná kapku spořivý, ale šikovný a pracovitý, shrnula jsem dnešek.
„Nechceš se mnou jet na chalupu?“ nabídl mi při odchodu. „Je tam teď začátkem babího léta krásně,“ usmál se na mě.
„Mám tam dvě jabloně, rodí moc chutná jablíčka,“ básnil. „A taky ořešák. Myslím, že letos bude mít hodně ořechů.“ Měl. Sbírala jsem je skoro celou sobotu, až mě bolela záda. „Tome, mám toho už dneska dost. Vařit se mi nechce. Zajdeme si pak na dobrou večeři,“ rozhodla jsem se.
„Já myslel, že mi něco dobrého uvaříš,“ podivil se. „Vždyť tu nic nemáš,“ odpověděla jsem. „No, já myslel, že třeba něco vezmeš s sebou,“ odpověděl, ale na večeři jsme jeli. Nemusím zdůrazňovat, že jsem si tu svou zaplatila.
Odečetl půlku kuřete
Zatímco já jsem si s chutí dala steak s oblohou a pečenými brambory, ten škudla si poručil hranolky s kečupem. „Nějak mi to jídlo leží v žaludku,“ skuhral skoro celý večer.
„Tak ses měl normálně najíst, a ne šetřit a cpát se mastnými hranolky,“ poznamenala jsem trochu ironicky.
Pochopitelně se ten večer už žádná romance nekonala. Přesto jsem druhý den ráno, ještě stále v dobrém rozpoložení, došla do blízkého obchodu na nákup a k obědu upekla kuře s bramborem.
„No, řekni, Ivanko, není to lepší, než v nějaké restauraci?“ blaženě se usmíval nad kuřecím stehnem.
Když mě pak v neděli večer dovezl domů, podával mi v autě nějaký lísteček. „Tady jsem, Ivi přesně spočítal, kolik mi zaplatíš za benzín. To dnešní kuře jsem samozřejmě odečetl, tedy půlku.“ To už bylo na mě opravdu moc.
„Ty jeden skrblíku!“ zařvala jsem, „tady máš ty zatracený peníze a udus se s nimi!“
Vyndala jsem z peněženky tisícovku a hodila ji po něm. Když jsem uháněla z auta slyšela, jak za mnou volá: „Ivanko, počkej, musím ti vrátit! Škoda, žes neměla drobné!“ Zato já jsem pochopila, že tohle fakt nechci.
Za pár měsíců jsem na srazu ze střední školy potkala spolužáka Dušana, mou dávnou lásku. Takového normálního chlapa, který zbytečně nerozhazuje, ale občas mi přinese kytku.
Ivana O. (65), Ostrava
