Roman byl moje první velká školní láska. Jenomže, zatímco já milovala jeho, on byl zakoukaný do mé nejlepší kamarádky Jany, která ovšem jeho city vůbec neopětovala.
Jeho přízeň, kterou jí projevoval, ji obtěžovala. Vyhýbala se mu, a když už se s ním střetla, dělala si z něj akorát legraci. „Když já ji tak miluji!“ svěřoval se mi Roman a mně ho bylo tak líto.
Zároveň jsem si říkala, proč plýtvá svou láskou k holce, která jím akorát opovrhuje a přehlíží tu mou. Jenomže, věděl vůbec, že ho miluji? Nikdy jsem mu to neřekla.
Bylo mi trapné mu nadbíhat, když jsem věděla, že jeho srdce je obsazené Janou. Co měla ona, co já jsem neměla? Jistě, byla hezká, vysoká a blond. Já malá, hubená tmavovláska. Ale moje srdce bylo na pravém místě, otevřené pro jakýkoli náznak Romanovi přízně. Jenomže on byl jako zabedněný.
Dělal si ze mě legraci
„Proč si nenajdeš jinou, když tě Jana nechce?“ zeptala jsem se ho jednou a on se na mě podíval, jako kdyby mě chtěl opravdu upálit. „Jsi se zbláznila?“ kroutil hlavou. „A koho jako? Třeba tebe?“ začal se smát. Zrudla jsem vzteky. Najednou mi bylo tak hrozně, že bych ho nejradši zabila.
Moje láska se v mžiku proměnila v nenávist. Takhle si mě dobírat! Co si to vůbec dovoluje? „Já bych tě nechtěla,“ odsekla jsem mu a srdce mi tlouklo, jako kdyby mi mělo vyskočit z těla. „Opravdu ne?“ začal do mě rýpat, jako do něj vždycky rýpala Jana.
„To tedy ne!“ rudla jsem ve tváři. „Proč? Byli bychom docela pěkný pár, ne?“ smál se. „Nakonec jsme oba sami, nezadaní, nikdo nás nechce, tak proč to nezkusit? Třeba by nám to spolu vyšlo,“ provokoval mě.
Kamarádka si našla kluka
Kdyby věděl, jak ho miluji, nikdy by se ke mně nemohl takhle chovat. Nebo možná ano, protože on ke mně nic necítil. Byla jsem jenom prostředníkem, přes kterého se mohl dostat k Janě. Přece jsem to věděla už dávno. „Jsi dnes nějaká smutná!“ prohlížela si mě Jana. „Nejsem,“ odsekla jsem jí, protože jsem se s ní nechtěla bavit.
„To přejde,“ chlácholila mě. „Zato já jsem zamilovaná!“ zasnila se. „A do koho?“ divila jsem se. „Do Lukáše,“ vzdychla zase. „On je tak úžasný!“ básnila o něm. „Vy už jste spolu měli rande?“ podivila jsem se. „Pozval mě do kina,“ prozradila mi a tím náš rozhovor skončil. Musela za Lukášem.
Další zlomené srdce
Jana jakoby se mnou přestávala pomalu, ale jistě kamarádit. Dávala víc přednost Lukášovi, než mě, a to mě velmi zraňovalo. Jednoduše dospěla dříve než já, ale to jsem si v tom věku ještě nedokázala vysvětlit.
„Máš nějaké zprávy?“ Roman mě dostihl na školní chodbě. „O kom?“ dělala jsem, že nevím. „Přece o Janě!“ ušklíbl se. „Je zdravá a má se dobře,“ odsekla jsem stroze. „A má dneska rande,“ dodala jsem. „Cože?“ Roman se zastavil, jakoby v tu chvíli zkameněl. „S Lukášem. Poval ji včera,“ vychutnávala jsem si svoje malé vítězství.
„Ten zmetek!“ zuřil Roman. „Moc dobře věděl, že Janu chci já! Slíbil mi, že do ní nepůjde!“ prozradil mi klukovské intriky, které byly holkám utajeny. „A myslíš, že u ní mám ještě šanci?“ pokračoval.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „A už mě nech být! Vyřiď si své záležitosti sám a mě už do nich netahej! Nemám čas dohazovat ti holky, které nedokážeš sbalit sám!“ řekla jsem mu své. I všem dalším, kteří se na nás na chodbě dívali.
Konečně jsem otevřela oči
Roman byl znemožněn do konce školního roku. Moc dní do něj nezbývalo, ale stačilo to, aby se vztahy vytříbily. Roman mě už přestal žádat o radu, jak získat Janu, a já přestala stát o Romana.
Konečně mi došlo, že ho nikdy nebudu moct mít, stejně jako on nikdy nebude chodit s Janou, která byla stále zamilovaná do Lukáše. Jeho láska však byla jen dočasná. A tak jsme zanedlouho byli nešťastní všichni tři.
Vyšli si na rande!
„Lukáš si našel jinou!“ brečela mi na rameni, když jí Lukáš oznámil, že už s ní nebude chodit. „Koho?“ vyzvídala jsem. „Irenu z Béčka! Já ji zabiju, až ji potkám! Ona mi ho přebrala, mrcha, i když věděla, že s ním chodím! Určitě to udělala naschvál!“ Jana byla vzteky bez sebe.
A já se docela bavila. Musela jsem se smát. Zase jsme si byly tak blízko. Zase jsme byly jen samy pro sebe, já a moje nejlepší kamarádka. Ale jen do doby, než jsem se dozvěděla, že si vyšla s Romanem na rande.
„To si děláš legraci?“ nechápala jsem Janu, když mi to řekla. „Když já prostě nedokážu být sama!“ krčila rameny. „Vždyť máš mě!“ oponovala jsem jí. „Jenomže chodit s klukem je úplně o něčem jiném. Až to zkusíš, sama uvidíš!“ poučovala mě.
Zůstala jsem sama
Jenomže netušila, že toho kluka, se kterým jsem chtěla chodit, mi právě sebrala. I když nevědomky. Přitom jsem si byla jistá, že o Romana dál vůbec nestála. Jenom se chtěla pomstít Lukášovi. A tak měl každý někoho, i když ho třeba vůbec mít nechtěl, jenomže doba si to žádala, protože kdo byl sám, byl divný a to jsem byla i já, protože jsem byla sama pořád.
Bez nejlepší kamarádky, bez kluka. Až do prázdnin, než jsem odjela k babičce a tam prožila svou první opravdovou lásku. Takovou, na kterou se nikdy nezapomíná. Jako na ty školní.
Na svém životě bych nic neměnila
Teď už jsem dospělá, vdaná, mám svou rodinu, děti a všechno je jiné. I city. Dřív byly spontánní, vášnivé a prudké. Teď jsou hluboké, silné a věčné. A tak to má být. Každé životní období přináší své. A je to vždycky moc krásné. Jen si to musíme dokázat užít!
Eliška R. (56), jižní Čechy
