S prvním klukem jsem začala chodit v sedmnácti letech. Myslela jsem si, že Petr je ten pravý. Trochu mi ale vadilo, že občas s kamarády popíjí v hospodě. Mně alkohol sice nechutnal, chodila jsem ale s ním a pila také.
Chtěla jsem, aby mě měl rád, a abych zapadla mezi jeho přátele. Problém byl v tom, že často pili panáky. Čím jich Petr vypil víc, tím byl agresivnější. Když byl opilý, často mi nadával, občas jsem dokonce měla strach, že mě uhodí.
Vždy jsem skoro plakala a prosila jsem ho, ať tolik nepije. Sliboval, že už to nikdy neudělá. Jenomže dobré předsevzetí mu dlouho nevydrželo. Brzy se zase opil a vše začalo nanovo. Kolotoč sprostých nadávek a vulgarit nebral konce.
Rozcházet jsem se s ním nechtěla. Tolik jsem ho milovala.
Chodili jsme spolu zhruba rok. Většinu volného času jsme spolu trávili po hospodách. Já přitom milovala přírodu, květiny, stromy, zvířata, ptáky. Ráda se procházím po lese, který máme kousek za naším domem. S Petrem jsem tam ale nikdy nebyla.
Dlouhé procházky a rozjímání nad travičkou by ho prý unudilo k smrti. Jednou, krátce před mými narozeninami, jsme se po návratu z hospody ošklivě pohádali a Petr mě uhodil. To pro mě byla poslední kapka. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se s ním rozejdu.
Můj bývalý však rozchod nesl velmi těžce. Plakal a přemlouval mě, ať se k němu vrátím. Sliboval, že už to nikdy neudělá, každý den mi nosil květiny a jednou mi dokonce přinesl stříbrný náramek s věnováním.
„Raději bych si uříznul ruce, než ti znova ublížil,“ opakoval mi často. Dokonce i jeho máma mi volala a přesvědčovala mě, jak hrozně mě Petr miluje. Chtěla, abych mu odpustila a tvrdila, že na něj dohlédne, aby sekal latinu. Opak byl ale pravdou.
Začal pít skoro denně. Prý proto, aby utěšil bolest z našeho rozchodu. Sám už nerozeznal, kdy je střízlivý a kdy opilý. A jednou v takovém stavu sedl za volant. Měl tehdy poměrně čerstvě řidičák a s autem si proto ještě moc nerozuměl.
Kvůli své opilosti způsobil dopravní nehodu. On sám sice přežil, ale jeho kamarád, který seděl na zadním sedadle, skončil s těžkým poraněním hlavy v nemocnici. Druhý byl na místě mrtvý. Petr vyváznul jen s lehkým poraněním ruky a zlomeninou kyčle.
Vinu však nedával sobě, ale mně. Kdybych ho prý neopustila, nikdy by tolik nepil a žádná dopravní nehoda by se nestala. Přestal sice trochu pít, ale jeho hrubost vůči mé osobě se vystupňovala.
Jednou na mě čekal před školou, prý aby mě doprovodil domů. Cestou mě začal obviňovat ze svých chyb. Několikrát do mě žduchnul, až jsem skoro spadla. Vyhrkli mi slzy do očí a pokusila jsem se před ním utéct. Naštěstí šel zrovna kolem náš soused Roman.
Vysoký, snědý kluk s tmavými vlasy po ramena. Zastal se mě a vykázal Petra do patřičných mezí. Byla jsem mu v tu chvíli hrozně vděčná a pozvala ho k nám domů na čaj. Moc hezky jsme si povídali. Roman mě pozval na procházku do lesa a já byla štěstím bez sebe. Konečně jsem své procházky mohla s někým sdílet.
Roman miloval večery u ohně a přímo božsky hrál na kytaru. K tomu navíc uměl krásně zpívat. Seznámil mě se svou partou kamarádu, se kterou jezdil pod stan. Jednou u večerního ohně a mě Roman konečně políbil a vyznal mi lásku. Konečně jsem byla šťastná.
Po několika měsících se ale v našem vztahu začali objevovat první trhliny. Roman se mi někdy i několik dní neozval a já nevěděla, co s ním je. Když jsem se zeptala jeho kamarádů nebo rodiny, nikdy jsem nedostala jednoznačnou odpověď.
A nikdy jsem od něj nedostala žádný dárek. Teda myslím opravdový dárek. K narozeninám nebo k svátku mi dával věci, které levně sehnal od kamarádů, co je už nepotřebovali. Takto jsem od něj postupně dostala obnošený spacák, bundu a dokonce i dámské pohorky.
Další věcí bylo, že můj vyvolený nikdy nikde nepracoval a práci si ani nehledal. Část jeho rodiny byla věčně zavřená v kriminále. Věděla jsem sice, že Roman není zrovna z dobré rodiny, myslela jsem si ale, že on je jiný.
Věřila jsem, že spolu jednou budeme mít normální život. Pořídíme si byt, auto a časem i rodinu. Naši mi od začátku Romana rozmlouvali. Nebyla jsem, ale ochotná dát na jejich rady a přestat se s ním stýkat. Časem k Romanovi začali mít výhrady i mí kamarádi.
S několika z nich jsem se kvůli svému klukovi ošklivě pohádala a přestali jsme se stýkat. Nakonec mi zbyla jen jedna kamarádka. Bylo to také dané tím, že Roman špatně snášel konkurenci. Neexistovalo, abych se bavila s jinými kluky, než s ním.
Mně to ale nevadilo. Cítila jsem se šťastná.
Brzy jsme spolu začali bydlet a postupně se nám narodily tři děti. Roman ale stále nikde nepracoval a já celou rodinu musela živit ze své mateřské. Navíc jeho několika denní výlety byly čím dál častější. Došlo mi, že na něj není v ničem spolehnutí.
Jednoho dne, když byl Roman pryč, jsem si sbalila věci, vzala děti a odešla od něj. Vrátila jsem se k rodičům a jsem spokojená. Mám zázemí, které jsem léta marně hledala.
Když děti trochu povyrostly, našla jsem si práci a v celku se dá říct, že nám po materiální stránce nic nechybí. Své děti miluji a za nic na světě bych je nevyměnila. Právě kvůli nim ničeho ve svém životě nelituji.
Alena, 31 let
