Nikdy v životě jsem neměla žádné velké zdravotní problémy. Ty ovšem přišly až když mi bylo víc jak třicet let. Byla jsem velmi zdravé a veselé dítě, které nic netrápilo. Možná tak lehká alergie na pyly, ale to bylo asi tak všechno.
Najednou se mi ale moje alergie velmi zhoršila.
Když se příroda začala probouzet ze zimního spánku, stromy rozkvétaly a všechno tvorstvo na zemi se těšilo z příchodu jara, já do sebe cpala antihistaminika, utírala si věčně mokrý nos, kýchala, kašlala, a když jsem projela kolem nějakého pole plného rozkvetlé řepky, doslova jsem se dusila.
Pravděpodobně se to stalo díky problémům v mé rodině, které jsem rozhodně nečekala.
Která žena také po dvanácti letech spokojeného manželství, ze kterého vzešly dvě krásné děti, Maruška a Tomášek, očekává, že za ní jednoho dne k večeru přijde její milující manžel a bez jakýchkoli skrupulí jí oznámí, že si našel jinou ženu, se kterou čeká dítě, a proto se k ní stěhuje, přičemž se o nic nemusí starat, protože žádost o rozvod již podal.
„To mě tedy spadl kámen ze srdce,“ řekla jsem tehdy ironicky a šla se vyplakat do ložnice, ve které jsem od té chvíle spala jen já sama.
Na léčení alergie nebyl při tom shonu s rozvodem a stěhováním manžela příliš velký čas. I když manžel se vlastně odstěhoval sám.
Když jsem byla se svými dětmi, Maruškou a Tomáškem, o víkendu navštívit své rodiče na venkově, jednoduše si odvezl z našeho bytu všechno, co potřeboval. A tak když jsme se vrátili zpátky domů, nebyla tu ani pračka, mikrovlnka, televize natož počítač.
„Mami, nás snad vykradli?!“ divily se mé děti, když spolu se mnou prošly byt.
„Obávám se, že tím zlodějem byl váš tatínek,“ oznámila jsem jim smutnou věc.
„Táta?!“ podívaly se na mě tak nechápavým smutným pohledem, že jsem se málem rozplakala. Jejich otec byl pro ně do té doby vším, ale když Tomášek s Maruškou viděly na vlastní oči, čeho byl schopen, ztratil navždy místo v jejich srdcích. Stejně jako v tom mém.
Copak o to, já už jsem zažila v životě spoustu zklamání.
Bylo mi také skoro třicet pět, takže jsem byla vůči takovým věcem poněkud odolnější, ale mým zlatíčkům bylo něco málo přes deset, právě vstupovaly do puberty a svět pro ně byl zatím ideální místo plné štěstí, her a radosti.
Ony si ve svém věku takové rozčarování rozhodně nezasloužily. Věděla jsem, že hluboká rána, která zůstala v jejich srdcích, se už nikdy úplně nezacelí, i kdybych jim snesla třeba modré z nebe.
Rozvod s mým bývalým manželem ovšem způsobil, že mě a mé děti ještě víc spojil. I když předtím docela často odmlouvaly, teď mi vycházely ve všem vstříc. Jakmile jsem je o něco požádala, šly a udělaly to. Dokonce jsem jednou zaslechla jejich rozhovor.
Seděly ve svém pokoji a povídaly si docela nahlas, protože si asi myslely, že jsem v koupelně.
„Musíme mámě víc pomáhat, rozumíš?!“ říkal Tomášek své sestře Marušce.
„Já dělám, co můžu!“ oponovala mu.
„Jo? Tak proč jsi ráno nevzala odpadky?“ zlobil se na ni její bratr.
„Protože jsem zapomněla!“ odsekla mu. „Ty jsi taky zapomněl dát všechny svoje věci do koše na prádlo! Musela jsem to za tebe udělat já!“ vracela mu Maruška.
„Jaké věci?!“ nechápal Tomášek.
„Tvoje trenýrky, cos měl hozený ve skříni na mých nových šatech! A taky tepláky z tělocviku. Smrděly, že jsem málem omdlela!“ rozčilovala se Maruška.
„Nemáš je očuchávat! Já tvoje trenýrky taky neočuchávám!“ odsekl jí Tomášek a já málem vyprskla smíchy.
„Myslíš, že jsem takové čuně, jako ty? To tedy nejsem! Smrděly na dálku!“ vyčítala mu Maruška.
„No jo, dám si příště větší pozor,“ sliboval Tomášek.
„Mohli bychom si udělat seznam, co má každý z nás udělat,“ navrhla Maruška.
„Jaký seznam zase?!“ nechápal Tomášek.
„Třeba kdo bude kdy umývat nádobí, luxovat a tak,“ vysvětlovala mu.
„To jsou ale holčičí práce!“ zdráhal se její bratr. Ostatně jako každý chlap.
„A co tu chceš dělat za chlapské práce?!“ ptala se ho.
„Přišroubuji poličku!“ navrhnul jí.
„Žádnou poličku nepotřebujeme! Potřebujeme utřít prach a jít na nákup!“ už na něj málem křičela.
„No jo, neřvi, nebo nás máma uslyší a bude jí to líto, víš, jak je teď na nervy!“ šeptal můj syn, ale já ho přesto slyšela. A protože jsem byla opravdu velmi přecitlivělá, normálně jsem se rozplakala. Tiše, aby to moje děti nevěděly.
Od té doby pokaždé, když jsem se večer vrátila domů z práce, nemusela jsem dělat skoro nic. Dokonce se Tomášek s Mařenkou pomalu naučily i vařit. A tak jsme jeden večer měli špagety, druhý brambory na loupačku a třetí řízky. Sice trochu spálené, ale mně stejně chutnaly.
„Kam na všechny ty recepty chodíte?!“ byla jsem překvapená, že jsem skoro neměla slov.
„Ptaly jsme se paní kuchařky u nás ve školní jídelně!“ prozradil mi Tomášek.
„A taky jsme něco odkoukaly od tebe!“ vykřikla Maruška.
„Jste moje nejšikovnější zlatíčka!“ objímala jsem je a cítila se šťastná.
Největší obavy jsem ovšem měla, když se začaly blížit Vánoce. Jistě, cukroví jsem napekla za pomoci mých skvělých dětí, stromeček se dal sehnat na každém rohu, ale na dárky mi nezbývalo příliš mnoho peněz.
Přeci jen bylo znát, že jsem všechno musela táhnout sama. Mému exmanželovi, tátovi Tomáše a Marušky, vyměřil soud neadekvátně nízké alimenty, protože vzal v potaz, že bude živit svou novou ženu, která měla zůstat tři roky na mateřské dovolené.
A z mých úspor jsem zase nakoupila všechny spotřebiče, které si odnesl do nového bytu, k nové ženě do nového života. Nakonec jsem byla ráda, že si je vzal, protože všechno už bylo docela staré a několikrát spravované. Můj problém co dát pod stromeček svým skvělým dětem jsem však vyřešený neměla.
„Co byste chtěly od Ježíška?!“ ptala jsem se jich u další várky špaget, které jsme měli aspoň třikrát do týdne.
„Mami, vždyť my už přece dávno víme, že žádný Ježíšek není!“ kroutily hlavami.
„Dobře,“ byla jsem docela zklamaná, že už nevěří ani na kouzla, čáry a dobré víly. „Tak co byste chtěly ode mě?!“
„Já podepsat žákovskou!“ podstrčil mi ji Tomášek. „Dostal jsem jedničku z matiky a dvojku ze zemáku!“ oznámil mi a já na něj byla patřičně hrdá, stejně jako na Marušku.
„A já mám oboje za jedna!“ skákala kolem mě Maruška a strkala mi tu svou.
„Takové známky podepíši ráda! Co tedy za ně budete chtít?!“ nedala jsem se odbýt.
„Asi nic,“ krčily rameny moje děti. „Hlavně ať tě to moc nestojí, mami, máme přece tebe!“ řekly a já se rozplakala jako malá. Která máma by také po takových slovech zůstala klidná.
Nakoupila jsem tedy na vánoce to, co moje děti nejvíc potřebovaly. Nové oblečení, boty, šaty a pár drobností pro radost. Marušce náušnice, po kterých dlouho toužila, Tomáškovi zase náramek z kůže s tesáky, aby si připadal jako opravdový lovec.
„Taky pro tebe něco máme!“ Maruška s Tomáškem mi předaly svůj dárek. Byla to obyčejná obálka, která skrývala velké tajemství.
„Co to je?!“ podívala jsem se na ni skrze světlo, ale byl v ní tak tlustý papír, že jsem nic neviděla.
„To je překvapení!“ výskaly moje děti.
„Něco jste mi nakreslily?!“ hádala jsem.
„Ale kdepak!“ smáli se ti uličníci pod fousy.
„Já to tedy rozbalím!“ začala jsem pomalu rozlepovat obálku.
„Rychle, mami, rychle!“ popoháněly mě moje krásné děti. Roztrhla jsem ji naráz a vytáhla její obsah.
„Poukaz na návštěvu do solné jeskyně?!“ přečetla jsem překvapeně, co bylo napsané na papíře s obrázkem toho samého.
„Ano!“ radovali se Maruška s Tomášem.
„Jak vás to napadlo?!“ divila jsem se.
„Náš učitel biologie říkal, že na alergii a astma je nejlepší pobyt v jeskyni. A protože na to, abychom ti zaplatili zájezd do té opravdové, nemáme, sehnaly jsme aspoň tuhle!“ čekaly, co řeknu.
„Kde jste vzaly peníze?!“
„Něco jsme ušetřily z kapesného a něco vydělaly roznášením novin,“ prozradily mi moje děti.
„Kdy jste to dělaly?!“ sotva jsem překvapením popadala dech.
„Když jsi byla v práci!“ radovaly se ze svého dárku možná víc než já.
„Ještě že vás mám, moje zlatíčka!“ objala jsem je a držela v náručí tak dlouho, jak jsem jen mohla. Bylo mi smutno a přece krásně, že se to ani nedá popsat.
Vůbec jsem netušila, co mě v takové solné jeskyni může čekat. Dokonale jsem si předtím přečetla celý prospekt, který byl přiložený k voucheru.
„Sůl z mrtvého moře má vynikající výsledky podpory léčby při výskytu kožních onemocnění a alergie,“ stálo na něm. „Stejně blahodárný efekt byl zjištěn při neurózách a psychickém stresu, vyčerpanosti a depresích.“
„Ty já přece vůbec nemám!“ žertovala jsem sama pro sebe. S depresemi jsem se totiž budila každý den a večer i usínala.
„Abychom dosáhli přirozenou cestou bez použití chemicky upravené soli a složité techniky vysoké koncentrace zdraví prospěšných látek ve vzduchu, celý prostor jeskyňky obsahuje více než dvacet tun soli.“
„To by měla Maruška z pohádky Sůl nad zlato radost!“ smála jsem se.
„V jeskyni je dále nainstalován vodopád, ze kterého teče voda obohacena o sole z Mrtvého moře, vzduch je bakteriologicky čistý, nasycený mnoha minerály a stopovými prvky, jež jsou nepostradatelné pro správnou funkci organismu.“
To mi stačilo. Zavolala jsem na přiložené telefonní číslo a objednala se.
Do solné jeskyně jsem dorazila v pátek odpoledne přímo z práce. Byla jsem tak hotová, že jsem pobyt v ní opravdu uvítala. Když mě do ní její majitel vedl, dal mi ještě další informace, které byly také dost zajímavé.
„Díky kombinaci solí a vysoké koncentraci stopových prvků je vytvořeno unikátní mikroklima, které po padesát minutách působení nahradí až tři dny strávené u moře!“ vysvětloval mi.
„To ani nemusím kupovat letní dovolenou!“ smála jsem se a on jen přikyvoval.
„Je tam zima?!“ zajímalo mě.
„Devatenáct až dvaadvacet stupňů, což je teplota v solných dolech,“ odpověděl mi, zatímco já si navlékala na boty jednorázové návleky.
„Přírodní kamenná sůl není jen zdrojem mnoha minerálů a stopových prvků, ale má i silné antibakteriální účinky,“ vedl mě dlouhou chodbou ke dveřím, za nimiž se skrývala malá solná jeskyně.
„Mikročástice působí nejen na pokožku, ale jejich vdechování zlepšuje funkci sliznice, zklidňuje zápaly a otoky a výrazně vylepšuje buněčnou imunitu.“
„To budu jako vyměněná!“ smála jsem se. „Aby mě ještě děti vůbec poznaly, až se vrátím domů!“
„Máte pravdu!“ přitakal mi můj průvodce. „Někteří naši klienti dokonce zhubnou. Jód totiž zlepšuje látkovou výměnu a spalování tuků,“ otevřel mi dveře a já vstoupila dovnitř.
K mému překvapní tu již jeden člověk byl. Seděl ve dřevěném lehátku přikrytý dekou a poslouchal se zavřenýma očima příjemnou hudbu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem potichu, abych ho nevyrušila, i když klapnutí dveří, které za mnou zavřel můj průvodce, to udělalo za mě. Muž otevřel oči a přikývl mi. Posadila jsem se vedle něj a zabalila se do deky stejně jako on.
Doufala jsem, že už sem nikdo jiný nepřijde, protože mi bylo ve stísněných prostorech s mnoha lidmi docela úzko. Jak jsem zjistila, byla jsem trochu klaustrofobik.
„Dobrý,“ zašeptal a usmál se na mě. „Jste tu poprvé?!“ zeptal se mě po chvíli.
„Ano,“ přitakala jsem. „Dostala jsem poukaz jako dárek od svých dětí k vánocům,“ přiznala jsem mu důvod své návštěvy solné jeskyně.
„To máte hodné děti!“ řekl. „Já tu jsem ze zdravotních důvodů.“
„Já vlastně taky, mám totiž každé jaro strašnou alergii!“ vyklouzlo ze mě, i když tolik informací ten muž určitě nepotřeboval.
„Já zase lupénku. Tady se mi vždycky zklidní,“ byl stejně sdílný jako já. Byla jsem ráda, že si se mnou začal povídat, protože jsem se necítila v tomto sice krásném, ale poněkud netradičním prostředí tak sama.
Když uběhl náš čas, který jsme mohli v solné jeskyni strávit, pozval mě Roman, jak se mi představil, na kávu. Šla jsem s ním ráda. Byl velmi milý a příjemný.
Dali jsme si schůzku i další den a za měsíc jsem si ho dovolila přivést domů, aby ho poznaly i moje děti. I když jsem se trochu bála, jestli Romana přijmou, byly jím nadšené.
A tak k nám Roman začal chodit čím dál častěji, bral nás společně na výlety a dokonce nám koupil i lázeňský pobyt v opravdových solných jeskyních. Co jsem ovšem k mému velkému údivu zjistila bylo to, že můj bývalý manžel Romanovi nesahal ani po kotníky.
Roman je prostě ve všem lepší. Ve všem. A tak si teď říkám, že všechno, co se v mém životě stalo, i když jsem to zpočátku hodnotila jako velké nesnáze, mělo svůj smysl. Vždyť se také traduje – něco zlého pro něco dobrého. A já doufám, že mě a mé děti už čeká po boku Romana jen to dobré.
Dagmar, 36 let
